Smutný příběh
lodi ze Slezské Harty
Někde
v Polsku, v halách firmy zabývající se stavbou lodí z laminátu,
položili zaměstnanci první pruhy laminátové textilie do formy
pro trup plachetnice Majestic 24. Nastříhané pásy tkaniny kladli
na sebe a prosycovali je polyesterovou pryskyřicí. Polyester rychle
tuhne a je potřeba pracovat rychle a sehraně. Jeden nanáší
pryskyřici, druhý klade tkaninu, třetí vytlačuje vzduchové
bubliny aby polyester dobře spojil všechny vrstvy vznikajícího
laminátu.
Většina
firem v Polsku staví lodě přes zimní období. V létě není moc
času, neboť mají své flotily plachetnic na charterech po všech
možných vodních plochách. Nejčastěji na Mazurských jezerech.
Každá firma šetří a teplota v hale nemusela stačit na to aby
laminát dobře vyzrál. A mohlo se stát , že při spěchu u
kladení vrstev a nevhodné teplotě v hale laminát nedosáhl
kvalit co by měl mít.
Na
první pohled není nic znatelné a naleštěná plachetnice byla
předána novopečenému majiteli, který si ji radostně odvezl na
Černé moře. Plachetnici vezl na přívěsném vozíku a jak na
potvoru, ležel trup lodi na rolnách zrovna v místě, kde laminát
nebyl O.K. Váha, otřesy a dotyk rolny vykonaly své. Laminát
pružil, ohýbal se a znovu narovnával a postupně měkl. Spodek
lodi byl dobře ošetřen několika vrstvami epoxidové barvy, která
má za úkol zatěsnit mikroskopické póry v polyesterovém laminátu
proti vnikání molekul vody mezi vrstvy laminátu, ale tady to
nebylo nic platné. Jemné vlásečnicové praskliny se rozběhly po
vrchní ochranné vrstvě gelcoatu. Jak nohy pavouka a pro běžnou
kontrolu pohledem neviditelné a navíc zakryté vrstvami epoxidové
barvy.
Laminát
z polyesteru má jednu nepěknou vlastnost, když není ošetřen
epoxidovými nátěry, tak do něj vniká vlhkost, a ta narušuje
vrstvy laminátu. Ten se pak při zatížení drolí a může
proběhnout chemická reakce vody se styreny. Mezi vrstvami laminátu
se pak tvoří nakyslý, po octu zapáchající roztok. Ten se
rozpíná a vytváří tlak, na povrchu laminátu vznikají puchýře
a po jejich prasknutí z nich vytéká nahnědlá páchnoucí
tekutina. Vzniká nemoc laminátových lodí – osmóza.
U
Majestiku chemická reakce neproběhla, neměla na to čas. Laminát
na lodi byl změklý a vydrolený z každoročního nakládání na
vozík a exponované místo pod rolnou se díky vnikání vody
rozšiřovalo.
Majitel
byl překvapený, že do lodi sákne voda. Vytáhl tedy loď z vody a
hledal poškozené místo. Našel ho a provizorně přeplátoval
vrstvou laminátu. Opravené místo překryl vrstvou barvy a protože
to byl moudrý muž, tak okamžitě hledal kupce a hleděl se co
nejrychleji lodi zbavit.
Kupec
se našel, zlákala ho cena i dobře vypadající a vybavená loď s
pěkným přívěsem. Plachetnici si dovezl domů do haly a plánoval,
jak ji spustí na vodu Slezské Harty. Loď stála celou zimu na
vozíku v hale a jak roztály sněhy a ledy na přehradě, tak nový
majitel začal řešit odvoz lodi k vodě. Byl pečlivý a chtěl
ošetřit dno lodi, narazil však na opravený kousek laminátu. Vzal
šroubovák a zatlačil v místě opravy. K jeho zděšení, hrot
šroubováku lehce projel do trupu. Strhl vrstvu přeplátované
tkaniny a nalezl pod ním rozměklý, vlhký a hadr připomínající
laminát.
Vzal
rozbrušovačku a začal brousit a hledat napadená místa, jako
zubař, který odvrtává a brousí zkažený zub. Poškozená část
se táhla v délce asi 40 cm blízko ploutvové skříně.
Nechal to dobře vyschnout a pak zalaminoval poškozená místa.
Opravu provedl dobře a do lodi, po spuštění do vod Slezské
Harty, nesákla ani kapka. Dvě sezóny plul na přehradě a pak dal
inzerát a hledal pro svou loď „ženicha“. Nějakou dobu se
nedařilo, ale pak se u vody potkal s dvěma „vášnivými
jachtaři“, kteří se nabídli, že za provizi všechno zařídí.
Plachetnici
prodali svému kamarádovi, který prý na peníze příliš nehledí,
a to s pěknou přirážkou. Protože bohatý kamarád neměl moc
času a létal skoro po celém světě, tak se dva „vášniví
jachtaři“ lodi ujali s tím, že se postarají o údržbu, budou
na ní plout a v případě, že se majitel ukáže na Hartě, tak mu
ji nachystají k plavbě. Tři sezóny plachetnice stála na bóji v
Nové Pláni. Velmi zřídka se na ni někdo ukázal a plul. Většinu
času stála posraná od ptáků na kotvišti. Jednou jsem plul okolo
na člunku ke své lodi. Na Majestiku stál jeden z „vášnivých
jachtařů“ a dával loď do pucu. Asi měl přijet majitel. Volal
jsem na něj: „Zasraní ptáci, co?“ Odpověď zněla: „
Zasranej jachting“ a drbal kartáčem zaschlé ptačí extrementy.
Přijel
majitel, zúčastnil se úspěšně místních regat, a spokojeně
zase někam odletěl. Plachetnice byla po regatách umístěna na
jiné kotviště, kde stála až do konce sezóny, vyvázaná u mola.
Bylo to v Leskovci nad Moravicí.
Všichni
jachtaři po celé přehradě na podzim vytáhli své lodě na vozíky
a odvezli si je k zazimování. Jen Majestic 24 zůstal stát u mola
jako poslední Mohykán. Začali první mrazíky a zátoka v Leskovci
se začala pokrývat slabou vrstvou ledu. Majitel nikde, ani jeho dva
starající se kamarádi. Přituhlo a zátoka byla najednou celá pod
ledem. Trup lodi sevřel led. Už nebylo možné plachetnici
vytáhnout. Stála zamrzlá a zasněžená v ledovém sevření a
nápadně se začala naklánět na příď. Pravděpodobně došlo k
poškození laminátu a do trupu na přídi vnikala voda. Zachránil
to opravdu tuhý mráz a led loď udržel.
Během
zimy došlo k poklesu hladiny a loď se ocitla na suchu obklopená
rozlámaným ledem. Byl to smutný pohled na nakloněnou loď ležící
na břehu na kamenech. Nebyla šance dostat ji na vozík ani jeřábem,
byla na špatném, nepřístupném místě.
Přišlo
oteplení, tání a začala stoupat hladina přehrady. Plachetnice se
znovu namočila do vody, ale poškozené místo už neucpával led a
Majestic 24 zůstal polopotopený, plný vody. Škoda pěkné lodi.
Napadlo nás, mě a jejího bývalého majitele, že se pokusíme o
záchranu. Neměli jsme šanci vodu vyčerpat ani motorovým
čerpadlem od hasičů, které bývalý majitel lodi sehnal.
Vrak
plachetnice se stal na pár týdnů atrakcí pro turisty, kteří si
ji fotili ze všech stran. A najednou, kde se vzal tu se vzal, dojel
jeden z „vášnivých jachtařů“, opálený od slunce z alpských
lyžařských středisek. Začal řešit záchranu lodi. Asi neznal
oblíbený způsob Jamese Cooka k záchraně děravého trupu
(podvléci pod trup na díru plachtu a začít čerpat vodu), použil
svůj způsob a to lesní traktor z navijákem. Na jedné straně
zátoky stál traktor, na druhé, nepřístupné straně,
polopotopený vrak. Pomocníci natáhli přes zátoku lano a naviják
traktoru zabral a dřel loď po dně zátoky. Celý trup pod vodou
,jen stěžeň trčel z vody. Dokázali to díky síle navijáku a
loď vyrvali na břeh. Nechali loď ležet a pomalu z ní vytékala
voda. Pak byla loď natažena navijákem na vozík a skončila na
zahradě svého zachránce.
Později
zmizela neznámo kam.
Příběh
je pravdivý, není smyšlený a jeho účastníci ještě žijí a
po přečtení se určitě poznají :-)