Ještě než byly vybudovány přehrady,
tak táhly hejna lososů proti proudu řek na svá trdliště.
Unavení, zesláblí překonávali lososi obrovské vzdálenosti od
ústí řek až téměř k jejich pramenům. Museli překonávat
překážky, nástrahy, peřeje, jezy a jen ti nejzdatnější
dosáhli svého cíle. Po vytření zůstávali
ležet zesláblí a hynuli na písčitých březích. Zanechávajíc za sebou milióny jiker,
z kterých se vykulila nová generace lososů. Lososí potěr se
vydával rovněž na svou pouť po proudu řeky aby dosáhl moře a
dospělosti a aby opět opakoval cestu svých rodičů. Znovu a
znovu.
V dubnu 1997 jsme se v Borové Ladě
téměř u pramenů Vltavy, chystali na splutí horního toku řeky.
Bylo tání a voda z šumavských kopců dobře zásobovala řeku.
Bylo možné plout. Řeka připomínala spíše rozvodněný potok,
úzká a rychlá. Kopec dolů, zatáčka, malá peřej lemovaná
vrbičkama. Chvilka klidu a stojatější vody a pak znovu peřej.
Studená voda a chladno. Pluli jsme skupina dvou lodí a čtyřech
lidí. Všude okolo nás bylo pusto, žádný jiný vodák. Kempy
prázdný a zadarmo. V noci ve stanu kosa jako blázen. Teplota se
pohybovala okolo mínus pěti stupňů.
Nahoře na kopcích byl ještě sníh.
Krásný zážitek. Hlavně pro kamarády na druhé kanoi, kteří se
cvakli. Šlyšeli jsme typické buchutí, jak kanoe pleskne po obratu
na hladinu. Řeka unášela otočenou kanoi a okolo ní byly vidět
dvě hlavy. Ani nestačili vykřiknout, jen vytřeštěné,
vyšokované oči na nás hleděly a žádaly o pomoc. Rychle na
břeh, byli jsme dobře vybavení. Náhradní suché oblečení, v
termoskách horký čaj. Pochytali jsme uplavané věci, kamarádi se
dali do kupy a plulo se dál až do Nové Pece, kde končila první
část plavby.
Druhá část splouvání Vltavy
pokračovala v červnu. Bylo teplo i dostatek vody. Začínali jsme
ve Vyšším Brodě a pluli jsme přes Krumlov až někde k Českým
Budějovicím. Dál začínala klidná voda a Vltavská kaskáda.
Poslední úsek plavby jsem už plul
sám, měl jsem na to v té době čas. Učil jsem ve výchovném
ústavu a měl dva měsíce placených prázdnin. Ideální stav.
Měl jsem v plánu doplout na své
plachetnici až do moře. Řekami, kanály. Plavbu jsem začal na
Orlické přehrade. Posádku jsem neměl a ani po ní netoužil,
chtěl jsem plout sám. Plachetnici jsem měl pečlivě nachystanou.
Zásoby paliva pro motor, jídlo, nářadí na opravy...kdyby se mnou
někdo chtěl plout na delší dobu, tak by se tam se mnou stejně
nevešel. Malá kajutová plachetnice Sasanka 620 Gandalf. Pro
jednoho tak akorát na delší plavbu. Měl jsem v práci domluvené
mesíční neplacené volno na září. Takže jsem měl k dispozici
dvouměsíční prázdniny + to září. Paráda!
Loď jsem spustil za pomoci jeřábu
pod Podolským mostem, ze staré cesty nedaleko kempu a zimoviště
parníků. Nastrojil ji a 2.7.1997 ráno okolo 7 hod vyplul na motor
směr Radava. Jak to bylo možné a foukalo, tak jsem stavěl plachty
a plachtil. Před Žďákovským mostem mě chytla pořádná bouřka,
přežil jsem jí pod motorem a bez plachet. Bylo to jako vodní
stěna, nebylo nic vidět, naštěstí to trvalo jen krátce. Znovu
jsem postavil plachty a plul dál kolem zámku Orlík až na Radavu.
Radava je nejširší místo na Orlické přehradě, pěkně tady
fouklo a občas se po vlnkách převalil bílý hřebínek. V ten
moment se na hladině objevilo několik serfů. Chlapi brali prkna a
využili toho pěkného závanu větru. Vřeštěli radostí, když
letěli ve skluzu okolo mě. Často se to tady nestává. Orlík je
přehrada svázaná vysokými břehy a lesy. S větry to tady není
slavné. Točí se a nemá takovou sílu jako např. Na Lipně. Ale
abych ji nepodceňoval. V případě větrů od severu na podzim se
tady dá krásně plachtit a tvoří se vlny skoro do metru.
Zakotvil jsem na Radavě v zátoce pod
klubem mých kamarádů ( dnešní Jachtklub Písek). Kotvu jsem
házel okolo 18 hod. Přespal jsem do druhého dne. Nespěchal jsem
a vyplouval směrem k hrázi až v 15 hod. Hráz není daleko, foukal
mírný vítr a já si hrál s plachtami. Trim plachet, uvázané
kormidlo, zkoušel jsem samořiditelnost lodi. Dařilo se, kormidlo
uvázané gumicukem, dobře vyladěné plachty. Gandalf plul pomalu
sám. Seděl jsem na přídi a kochal se okolní přírodou. Pak jsem
si cvičně přistál na plachty v jedné ze zátok. Prošel se po
břehu, fotil jsem si loď. Ke hrázi jsem se dostal v pohodě
odpoledne a zakotvil v zátoce v pravo od hráze. Blízko byl kemp,
tak jsem měl zázemí a nemusel běhat na WC někam do lesa. Seděl
jsem si v kokpitu pohodlně opřený o kajutu a pozoroval jsem
blížící se plachetnici. Byla nádherná, starý typ ani už nevím
co to bylo. Za kormidlem starší chlap se synem. Jak se blížili,
tak bylo slyšet, jak kapitán peskuje svého syna (posádku). Chudák
kluk, to bylo hrozný. „Nesmíme to odřít!“, hulákal na syna
na přídi. Pak rozkazoval: „Nachystej lano, jak hodím kotvu a
řeknu tak vyskočíš na břeh a uvážeš to!“ Tón jeho hlasu se
mi nelíbil a jeho synovi také ne, to bylo vidět, s jakou nechutí
plnil otcovi příkazy. „Teď! Skákej!“, křičel. Kluk s
nechutí hodil lano na břeh, na skok to bylo daleko tak se
neohrabaně začal spouštet z předního koše do vody. Žuchl tam a
měl vodu po pás. „Co to já mám za syna!“, povykoval kapitán:
„ K ničemu!“ Být na místě toho kluka, tak mu s tím seknu ať
si to dělá sám. Plachetnici ukotvili nedaleko mě, pán na mě
kývl k pozdravu. Sbalil plachty, syn mu přitáhl loď skoro až ke
břehu a pan kapitán si vystoupil suchou nožkou na břeh. „Tak a
teď se dojdu pěkně vysrat a dát si pívo“, spokojeně pronesl a
odkráčel do kempu. Jeho synek zůstal hlídat na lodi. Do budoucna
z něho jachtař, námořník nikdy nebude a ani bych se nedivil.
Padla tma a šel jsem na kutě. Ráno
okolo osmé mě vzbudil divný zvuk, něco jako jemné praskání,
rozeznívalo to celý trup lodi. Co to je? Pak jsem pochopil, že
slyším zvuky turbíny z přehrady. V devět hodin jsem začal
sklápět stěžeň a chystat plachetnici na další putování dále
už jen pod motorem. V deset jsem byl hotov a vyplul na motor ke
hrázi, kde je přepravní klec. Je to zajímavě vyřešené.
Obsluha ponoří přepravní klec do vody, plachetnice napluje
dovnitř, posádka dá na boky fendry a uváže loď. Klec se pak
vynoří z vody, plachetka sedne na kýl a opře se na fendrech o bok
klece. Klec pak jede na kolejnicích přes vrchol hráze a je pak
spouštěna dolů. Vždy jen jedna loď. Měl jsem štěstí, že
jsem měl ponor menší než 130 cm. Jinak bych do klece nevplul.
Seděl jsem na palubě a vnímal tu hloubku pod sebou. Orlická hráz
má 100m výšku.
Plul jsem dál, proplul Solenicemi a
dostal se do další přehrady. Kamýk. Čekala mě plavební komora
na hrázi. Měl jsem tady malý problém s komorníkem. Chtěl po mě
povolení k plavbě se spalovacím motorem. Neměl jsem samozřejmě
nic, ale ukecal jsem ho a on mě proplavil dál. Komora byla docela
hluboká a jak mě spouštěl, tak z objevujích se stěn komory
tekly čůrky vody o omývaly mě palubu. Byl jsem na lodi sám a
proplouvání komorami jsem řešil tak, že jsem seděl na boku lodi
s háčkem v ruce. Háčkem jsem se držel u žebříku komory. Jak
loď postupně klesala, tak jsem se háčkem přechytával na další
nižší šprušle žebříku. Nemusel jsem se převazovat na lanech.
Docela dobře to fungovalo. Jen bylo potřeba síly, k tomu abych loď
udržel bokem na fendrech u zdi komory.
Proplouval jsem Slapy. Úzká přehrada,
všude samá chata, kempy, restaurace. Docela čilý lodní provoz.
Okolo páté odpoledne jsem zakotvil v opuštěné zátoce nedaleko
Živohoště.
Na lodi jsem měl motor Mercury4 Sail
Power dvoutakt se zabudovanou nádržkou na palivo. Takže jsem musel
míchat benzín s olejem a docela často dolévat za plavby benzín.
Měl jsem to nachystané tak, že pod nohama v kokpitu byla bedna od
piva a tam jsem měl naskládané petlahve s připraveným palivem.
Stačilo pak za plavby odšroubovat víčko na nádrži motoru, vzít
petku, otevřít a obsah vlít do nádrže. Motor jsem nezastavoval.
Vše probíhalo za plavby. Bylo ale nutné každý večer nachystat a
přelívat z kanystrů benzín do petlahví. V zátoce u Živohoště
jsem začal přelívat palivo. Byla to úzká zátoka s vysokými
břehy a ten benzín tam byl strašně cítit. Z druhého břehu mě
začali nadávat sedící rybáři, ať si jdu smrdět jinam. Nechal
jsem to tedy na ráno a šel spát. Jenže jsem se moc nevyspal. V
noci kolem Živohoště projíždel parník s diskotékou, několikrát
za noc. Hluk, řev, světla..no děs!
Další den v devět hodin jsem
odkotvil, dolil benzín a pokračoval dál. Cestou jsem uprostřed
přehrady potkal pramici se souložící dvojicí, byli tak zabraní
do díla, že projíždějící plachetnici nevnímali. A to jsem jel
těsně kolem nich a zlomyslně tůroval motor ve vyžších
otáčkách.
O půl jedenácté jsem byl u hráze.
Nikde žádná komora ani klec s výtahem. Zakotvil jsem vlevo od
hráze nedaleko náplavky. Stálo tu pár lodí. Posádky strojily
takeláž nebo jen tak zevlovaly a kecaly s ostatními. Šel jsem na
velín hráze domluvit převoz. Opět zajímavě řešený převoz
lodí přes hráz.
Jezdí zde traktor s vlečkou na které
jsou stavitelné krakorce. Traktorista couvne po náplavce, zanoří
vlečku, loď napluje mezi krakorce, ty ji sevřou a jede se dál pod
hráz na další náplavku. Vše zdarma a jde to docela rychle.
Plul jsem dál vltavským údolím,
nádhera, vysoké skály, lesy. Na chvilku jsem zastavil motor, stál
a vnímal ten klid.
Proplul jsem další komoru Štěchovice.
Bylo to bez problémů. Při míjení ústí Sázavy mě začal
stávkovat motor. Ve vyžších otáčkách zhasínal. To bylo
nepříjemné. Našel jsem místo na břehu, kde byl uvázaný tlačný
člun. Vyvázal jsem se bokem k němu. Na břeh jsem díky ponoru
nemohl a ten člun tam stál jako na zavolanou. Opravoval jsem motor
a po opravě ho nastaroval a udělal motorovou zkoušku. To spočívalo
v tom, že jsem ho projel skoro na plný plyn uvázaný k tomu člunu.
Lodní šroub zabral a pohnul i s tím tlačným člunem. Byl
lemplovsky uvázaný a pohlul se směrem od břehu do proudu řeky.
Snažil jsem se ho dostrkat zpět ke břehu...Uf! Povedlo se,
obětoval jsem jedno své lano a ten člun pořádně uvázal ke
břehu za strom a rychle zmizel.
Blížil jsem se k plavební komoře
Vrané. Na semaforu červená, kroužil jsem kolem komory a houkal na
trumpetu. Nic! Přistál jsem nad komorou a vydal se hledat
komorníka. Vešel jsem do budovy a šel do místnosti, kde jsem
tušil velín. Vešel jsem do dveří: „Dobrý den“. Komorník
houpající se na židli leknutím málem spadl a do stolu rychle
uklidil pornočasopis, který se zajmem prohlížel. „Co tu chcete?
Tady nemáte co dělat!“, křičel. Asi mu vadilo, že jsem ho
nachytal s tím pornočasákem v pracovní době. Začal prudit.
Vadilo mu že pluju po proudu a bylo mu divné, že všichni z Prahy
plují proti proudu na Slapy a já jedinej opačně. Pak mě začal
podezírat, že jsem loď někomu na Slapech ukradl. Pořád někam
telefonoval a já mu vysvětloval. Hodinové zdržení na komoře...to
byl vůl.
Minul jsem ústí Berounky a plul k
Modřanské komoře. Proti mně plula na plný plyn kajutová
plachetnice. Všichni tam byli ožralí, hulákali a nejvíc byl
slyšet pronikavý ženský křik. Černovlasá rozdováděná dáma
v letech a okolo pár přiožralých „námořníků“. Otočili
se kolem mě a pluli se mnou do komory. Držel jsem si háčkem svůj
žebřík a byl z nich trochu nervní. Po otevření vrat dali plný
plyn a upalovali k Praze. Tady už byl docela proud a musel jsem
opravdu poctivě přistávat přídí proti němu. Samotnému bez
posádky mi bylo chvilkama ouvej, ale dalo se to s trochou cviku
zvládnout. Než jsem vplul do města, tak jsem si to na opuštěném
molu za komorou několikrát zkusil.
Můžete to brát jako návod –
plachetnice pluje po proudu řeky, lodní hák nachystaný po ruce,
na palubě z obou stran nachystané fendry ležící na palubě.
Vyvazovací lana připravena k okamžitému použití. Rovněž obě
kotvy, kdyby se něco nepovedlo.
Vybírám si místo k uvázání,
jednou rukou držím kormidlo a druhou lodním hákem shazuji fendry
na bok lodi, točím proti proudu a pomalu se blížím k místu
uvázání. Jsem na místě, lehký pohyb kormidlem a přední část
lodi se opře o molo nebo zeď, kde se chci uvázat. Proud ji tam na
chvilku přidrží a mám čas vyřadit na neutrál. Motor
nezhasínám, nechávám ho klapat na volnoběh. Beru hák a jdu na
příd. Chytím se hákem, beru úvazné lano, vážu uzel a je
hotovo. Vracím se na záď, uvážu zadní lano a vypínám motor.
A jak se řeší Wc za plavby s
jednočlenou posádkou? V říčním proudu jsem nemohl opustit
kormidlo a jít se postavit na přední nebo zadní koš ani jsem
nemohl sedět na žebříčku na zádi. Takže návod druhý – na
velkou jsem nemohl, to jsem běhal po přistání do kempů, přístavů
nebo přilehlých lesíků a křovin. Malou jsem řešil za plavby,
když mě to přepadlo, tak jsem se postavil v kokpitu, kormidelní
páku jsem měl mezi nohama a kormidloval. Sebral jsem pak ze zadního
koše uvázaný kbelík a on dobře posloužil jako pisoár. Kbelík
na laně jsem pak vypláchl říční vodou.
V osm hodin večer přistávám v
přístavu pod Vyšehradem. Tři dny jsem vegetoval v Praze a
potkával se s kamarády, zval je na loď do přístavu a vyplouvali
jsme společně po řece na krátké výlety.
Bylo to fajn ale musel jsem dál za
svým cílem. Vzal jsem dva kamarády a vypluli z přístavu. Najeli
jsme do Smíchovské komory společně s parníkem. Bylo to hustý,
vývukové zplodiny z parníku zamořily celou komoru. Tam se nedalo
skoro dýchat. Plyny zavřené vraty v komoře. Náladu nám trochu
zvedl průjezd pod Karlovým mostem. Turisti mávali a mi na ně.
Pěkný zážitek. Propluli jsme další komorou Štvanice. Společně
s námi pak pluly zelené tenisové míčky. Bylo jich hodně. Občas
to tenistům létá přes plot. Některé z nich určitě doplují až
do Severního moře, špinavé a zarostlé řasami.
Na komoře Trója mě opustila posádka
a pokračoval jsem opět sám. Hned za komorou se mi namotal igelit
na vrtuli motoru. I na toto jsem byl připravený. Nakormidloval jsem
loď doprostřed řeky. Uvázal kormidlo gumicukem. Vypnul motor,
postavil se na záď a motor rychle vytáhl na palubu. Závěs motoru
byl tak uzpůsobený. Seděl v profilech na zádi, takže jsem motor
tahal nahoru i s tím závěsem. Nemusel jsem nic povolovat ani
utahovat. Byla to rychlovka. Vytáhnout, vyhodit igelit, znovu do
profilů nasunout motor i se závěsem. Nastartovat a pokračovat
dál. Proplul jsem komoru v Klecanech a na další komoře v
Libčicích jsem se vyvázal a zde přespal do dalšího dne.
Proplouval jsem Libčickou komorou a paní komorná na mě volala, že
na Labi jsou povodně a že je řeka nesjízdná. Bylo to 10. 7.
1997. No nic plul jsem dál a zapl si malé rádio. Mluvilo se o
povodni. Začal jsem hledat místo k přistání a našel ho u ústí
Hořínského kanálu u obce Mlčechvosty. Byla tam stará zeď a na
břehu staré úvazné kruhy. Stál jsem tam a poslouchal zprávy z
rádia. Hlásili, že je nesjízdné Labe. Tak co budu čekat, myslel
jsem si a prováděl drobnou údržbu na lodi. K vodě přišel starý
pán s vnukem, všimli si stojící plachetnice, tak byli zvědaví.
Klouček si hrál v kajutě a starý pán se mnou povídal. Říkal
že tady u té zdi přistávaly kdysi německé výletní motorové
lodě. I ty kruhy zde dávali rovněž Němci. Prý pluli až od
Berlína. Pak jsem odplul kanálem k plavební komoře Mělník.
Proplul jsem komorou a pod ní se vyvázal mezi dvěma kůly.
Nedaleko stála obytná motorová loď. Soutok Vltavy a Labe byl
nedaleko, tak jsem se vypravil pěšky podívat se na rozvodněné
Labe. To byl pohled! Valící se voda, plovoucí stromy, nejrůznější
smetí a občas i mrtvé zvíře. Nesplavné! Mám to otočit zpět
na Prahu? Už jsem urazil takový kus cesty. Popluji dál.
Čekal jsem a bavil se s posádkou
motorové lodi. Dívali se na můj přívěsný motor a jeden z nich
mi říkal: „To si teda troufáš, na Labe s takovým motorem, bez
posádky a s kýlovou lodí“. Dost mě tím znejistěl. Šel jsem
znovu k soutoku a vypadalo to lépe. Počkal jsem do dalšího dne a
vyplul jsem s tím, že zkusím vplout do Labe. Pojedu kousek proti
proudu a když motor nebude stíhat, tak se vrátím ke komoře. Jak
jsem si usmyslel, tak jsem i udělal. Po Labi už nepluli trosky a
stromy, jen drobné větvičky a tráva. Naplul jsem do Labe, dal
motoru plný plyn a otočil to proti proudu. Kus jsem splul dolů.
Průšvih, loď pouze stála na místě a já se nemohl dostat zpět
do Vltavy. Otočil jsem to po proudu. Docela fofr! Proud mě unášel,
na motoru jsem dal jen otáčky abych měl manévrovatelnost a doplul
na komoru Kopisty. Paráda! Výborné a klidné kotvení na komorách.
Přespal jsem tady a další den pokračoval dál.
Dalo se to, dokonce jsem začal
potkávat motorové lodi plující proti proudu. Pod Kopistama byl
silný proud a divil jsem se, když jsem potkal ve vodě špinavý
tenisový míček. „Ten musí být ze Štvanice“, pomyslel jsem
si. Okolo deváté jsem byl u soutěsky Česká brána. Klidná voda
příjemná plavba až na komoru Střekov. Hluboká komora, ještě
jsem takovou neviděl. Pod komorou mě čekal silný proud a musel
jsem dát plný plyn abych vybral zatáčku :-)
Děčínem jsem proplul tak rychle, že
jsem si ho ani nestačil všimnout. Byl jsem v Hřensku. Hřensko –
hranice. Vyvázal jsem se za celní lodí a šel si dokoupit palivo a
dobrat vodu. Naši celníci byli v pohodě. Ve dvě hodiny jsem
přistával u německých celníků. Bylo to dost divoké přistání,
ten proud mě tam dal zabrat. Přitlačil mě k molu tak, že jsem
nemohl bez pomoci odplout. Dva celníci se pokoušeli odrazit příď
od mola. Neměli šanci. Zkoušel jsem prudkými pohyby kormidlem loď
uvolnit ze sevření. Síla dvou chlapů k tomu a pomohlo to, příď
se dostala přes linii proudu a plul jsem dál. Do čeho jsem se to
pustil? Teď mě čeká řeka bez komor, budu muset hledat místa k
přistání. Jak bych teď bral loď s ploutví, ten kýl byl strašně
omezující.
O půl čtvrté jsem projel Bad
Schandau a v sedm hodin jsem vplouval do Drážďan. Byl nejvyžší
čas hledat nějaké místo na přistání. Na noc po řece plout
nemohu. Viděl jsem nábřeží s uvázanými parníky a pak před
mosty zeď s úvaznými kruhy. Pokusil jsem se tam přistát. Shodil
jsem hákem fendry na bok lodi a pěkně jsem si najel k úvaznému
kruhu, už jsem byl blízko a pak přišly dva údery kýlem o
nějakou překážku ve vodě. Loď poskočila a chcípl motor. Proud
mě odhodil zpět a neovladatelná loď začala splouvat zádí po
proudu mezi pilíře mostů. Na kotvu nebyl čas ani jsem na ni
nepomyslel. Chytil jsem kormidelní páku a nějak prokličkoval až
za most....na Drážďany do smrti nezapomenu. Startoval jsem motor,
chytil na druhý pokus. Plul jsem dál a hledal místo k přistání.
Echo sondu jsem samozřejmě neměl. Orientoval jsem se podle zdí,
úvazných kruhů nebo přístavů pro říční nákladní lodě.
Jen odhad. Okolo půl osmé jsem našel odbočku z řeky, malý
přístav pro tlačné lodě. Zůstal jsem vyvázaný pod malým
mostkem na 57,8 km řeky.
Ráno jsem zkoukl loď, měl jsem obavy
jestli po těch dvou úderech do kýlu nedošlo k poškození. Žádný
problém jsem neobjevil a tak jsem v osm ráno vyplul na další
etapu. Všechno bylo v pohodě až na kyvadlový přívoz u
Merschwitzu. Žluté bóje uzavíraly řeku. Otočil jsem loď proti
proudu a dal plný plyn, loď jen zvolna plula proti proudu.
Představa, že motor selže mě nenechávala klidným. Trvalo to asi
patnáct minut a řeka byla volná. Přívoz se kývl na druhou
stranu. Mimochodem, dobrý systém co využívá sílu proudu. Zhruba
o půl dvanácté se začaly objevovat na řece první příčné
výhony. Škoda, že za nimi nemohu kotvit s mým ponorem by to
nebylo rozumné. Zase jsem se snažil hledat místo na vyvázání.
Klidné místo jsem našel u zdi pro říční lodě na 174 km řeky.
Ráno jsem se vzbudil v náklonu. Na Labi klesala voda, povodeň byla
na ústupu. Úvazná lana byla napnutá a loď tahala do náklonu. O
půl páté ráno jsem odtud odplul, nechtěl jsem tam uvíznout.
Kolem šesté hodiny padla mlha, mizerná viditelnost, silný proud
ani nevím jak jsem dokázal nenajet někde na mělčinu. Za hodinu
se mlha zvedla a čekala mě klidná a rychlá plavba a kolem třetí
jsem projel Magdeburgem. Odbočil jsem z Labe do kanálů. To byla
pohoda. Klidná voda, dobrá hloubka. Ten den jsem přespal u komory
Niegrip.
Druhý den jsem v deset hodin dopoledne
proplul komorou a pokračoval Havel kanálem až ke komoře Zerben.
Stálo tady více lodí a čekalo na proplavení. Uvázal jsem se k
boku velké motorové jachty. Veliká, bílá, luxusní a já vedle
ní malý, odřený a zvědavý. Nenápadně jsem pokukoval, kdo na
té lodi pluje. Byl to starší manželský pár. Pán seděl v
houpacím křesle, v županu a vychutnával si silný doutník a jeho
paní se pohybovala v lodní kuchyni. Až se mi z té vůně točila
hlava. Vytáhl jsem také svůj jednoplotýnkáč na malé bombě a
začal si vařit vodu na polívku z pytlíku. Vařič jsem musel mít
venku v kokpitu. Uvnitř kajuty jsem si netroufl vařit, je to přeci
jenom plyn. Je těžký a byl bych nerad aby mě zalezl pod podlážky.
Nemám s vařením v lodi dobré zkušenosti. Ještě než se mi
voda v hrnci (nalezený na šroťáku) začala vařit, tak se na
velké jachtě otevřelo boční okénko a vykoukla na mě ta starší
paní. S úsměvem mě podávala misku..ne mísu voňavé kouřící
polévky.
Byla skvělá a bylo jí hodně, navíc
jsem na dně té mísy objevil velikou klobásu. „Díky paní, bylo
to dobré“, poděkoval jsem a ona na mě spiklenecky mrkla, pak se
podívala na palubu své lodi. Manžel nic nezaznamenal.
Propluli jsme společně komorou „oni
kopli do vrtule“ a za chvilku byli v nedohlednu. Já se pomalu
šoural na další komoru a vychutnával si klidnou vodu v kanálu.
Relaxační plavba, kdy jsem nemusel řešit silný proud a hloubky v
plavebních drahách. Kolem šesté odpoledne jsem se vyvazoval na
komoře Wusterwitz a těšil se na další pohodový den.
Ten se však nekonal, neboť jsem kolem
11 hodiny vjel do nějakého jezera. Na mapě, kterou jsem dostal na
Plavební správě u nás, žádné jezero nebylo!! Viděl jsem před
sebou bóje dvou plavebních drah. Bylo to nepřehledné, bóje se
překrývaly, tak jsem se vydal zkratkou do nejbližší dráhy. Echo
sondu jsem neměl, ani přehlednou mapu. Byla to chyba a ode mě
amatéřina. Vlétl jsem na mělčinu. Cítil jsem, jak se kýl lodi
protlačil do bahna. Zařadil jsem zpátečku, snažil se naklonit
loď a snížit ponor. Nešlo to, uvízl jsem. Sakra, na břeh
daleko, žádná loď v dohledu. Žádné mobilní telefony nebyly a
vysílačku jsem samozřejmě také neměl. Objevilo se šlapadlo s
rodinkou na výletě. Mával jsem na ně, zvědavě připluli k boku
lodi a já jim vnutil svou kotvu s dlouhým lanem mezi ně do
šlapadla. Vyvezli ji jak daleko co to jen šlo. Šoupli ji do vody a
mazali někam na břeh. Kotevní lano jsem dal na kebestan, nakopl
jsem motor a zkoušel se přes kotvu uvolnit, naklonit. Smůla, kotva
jen projela blátem po dně až k lodi. Tam jsem ji vytáhl a čistil
od černého, mazlavého marastu..
Mezitím vplula do jezera motorová
loď. Postavil jsem se na přídi a mával lanem. V jedné ruce lano
a v druhé láhev rumu. Kapitán nezaváhal, připlul, uvázal mé
lano na svůj vazák a přidal na motoru. Asi spěchal a vzal to
špatným směrem, natáhl mě víc do bláta. Za jeho lodí se
objevilo černé kolo zvířeného bahna, vyvalil se typický puch
staletých usazenin. Stáli jsme oba na místě.
Hodil mě zpět mé lano a ukázal mi,
že si mám jít zaplavat. Otočil to a zmizel. Bylo mě do breku.
Ani kormidlem nešlo pohnout a cítil
jsem jak je sevřené v blátě.
Druhá loď, mával jsem jako o život.
Připluli a s rozvahou obhlédli situaci. Byli v pohodě a zkušení.
Zapřáhli mě, zkusili zlehka potáhnout, nešlo to, tak zvolili
jinou taktiku. Začali kroužit a tahali mou loď za příď. Kýl si
začal dělat místo a loď se mírně naklonila. Cítil jsem jak se
pomalu prořezává bahnem. Povedlo se a byl jsem volný, láhev rumu
putovala na německou loď. Uf! Úleva.
Doplul jsem do Brandeburgu a zahlédl v
přístavu českou vlajku. Hned jsem to tam otočil a huk! Kýl se
zase opřel o dno, zatracenej ponor. Jak by se mi teď hodil
ploutváč! Byl jsem skoro vedle té české lodi. Pomohli mi a lanem
mě přitáhli k sobě. Příjemné setkání. Sympatický pár z
Prahy z jachtklubu pod Libeňským mostem. Pluli tu samou trasu co
já. Jen o týden dříve a stihli to před povodní. Takže co já
se stresoval v proudu a byl omezený svým ponorem, tak oni si
užívali pěknou plavbu na klidné řece a s ploutvovou plachetnicí.
Kotvili na řece, kdekoli se jim líbilo. Paráda, pohoda. Jejich
plachetnice se mi moc líbila. Stará konstrukce, ohýbaná dubová
žebra, mahagonová obšívka, vše na měděných nýtech. Ze stavby
Viktorie vím jak je to pracné. Majitel lodi mě řekl, že on není
stavitel, on ji pouze už koupil, téměř hotovou. Ten původní
stavitel ji prý budoval přes dvacet let a než stihl vyplout, tak
zemřel. Jeho žena pak plachetnici prodávala a on ji koupil a
zůstala mu i ta vdova. Když mě to dopověděl, tak se usmál a
plácl svou partnerku přes zadek.
Dobře jsme se pobavili a pak společně
vypluli. Pomohli mě ven z přístavu a pak se naše cesty oddělily.
Pluj jsem dál asi do šesti hodin odpoledne a pak zakotvil v zátoce
někde na 45 kilometru kanálu.
Byl jsem překvapený jak mizernou a
nepřesnou mapu jsem dostal. Byla tam značena jen modře plavební
dráha a komory. Jezera, zátoky, hloubky mapa neřešila. Dost mě
pomohla knížka, kterou jsem měl s sebou – Stavba a opravy
rekreačních plavidel. Na konci knihy byl kilometrovník a popis řek
– Vltava, Labe a Odra. To uvíznutí v blátě nezapomenu...
Plavba pokračovala dál, před komorou
Lehnitz mě předjel šíf. Šífy s velkým výtlakem plují kanálem
a před sebou tlačí vodu – vlnu. Ta vás nabere, rozjede vás to
a pak vás vlna předjede a zpomalí. Šíf mě minul docela rychle a
z paluby se ozvalo: „Tome, ty vole, co tady děláš!“ Dodnes
nevím, kdo to byl.
Za komorou Lehnitz jsem začal potkávat
polské šífy, rezaté, odřené. Ty německé se mi líbili víc.
Občas na nich plula celá rodinka, vezli třeba náklad železného
šrotu. Nahoře na kabině měli malé osobní auto. V oknech
květináčky s muškáty. Po palubě běhaly jejich děti. Pěkné.
Vypadalo to, že jsou na dovolené.
V 17,30 jsem proplul kanálem nad
železniční tratí. Vodní kanál vede nad, nikdy jsem to neviděl.
Překvapilo mě to ale to nebyl všemu překvapení konec. Asi za
další dvě hodiny plavby se přede mnou objevila další komora.
Naplul jsem do ní a čekal až začnou vypouštět vodu. A nic!
Překvápko – plavební komora
Niederfinow. Zajímavá obrovská konstrukce z oceli. Připomíná
spíš obrovský výtah. Loď najede do „bazénu“ a to celé se
pomalu spouští dolů. Výšku jsem si odhadl asi na 30 metrů.
Plavební kanál vidíte nad sebou, uzavřený vraty a ani kapka
neukápne. Celé to monstrum bylo postavené ještě před válkou.
Obdivuhodné.
Dole pod komorou jsem dal řeč s
posádkou polského šífu. Východní Odra je nesplavná díky
povodni. Radost jsem z toho neměl. Nicméně plul jsem další den
dál na komoru Hohensaaten. Čekal jsem na průjezd, ale začala se
zvedat voda v kanálu a pak ohlásili zákaz plavby i na Západní
Odře. To je v háji, seděl jsem nešťastně u lodi. Další dny v
pr... Přišel ke mně majitel motoráku co stál nedaleko ode mě.
„Kam pluješ?“, zeptal se. „Do Štětína a pak dál po moři
do Gdaňska“, řekl jsem mu s nešťastným výrazem v tváři.
„Moment“, houkl a odběhl na velín komory. Vylezl po chvilce a
ukázal vztyčený palec: „Jeď!“ Otevřely se oboje vrata
komory, bylo tam tolik vody, že komora prakticky nebyla, jen jsem
projel. Vrata zůstaly otevřené Prudce stoupala hladina vody v
plavebním kanálu, začala se rozlévat do luk. Nevěděl jsem kde
je kanál a odhadoval to podle porostu a vrbiček na březích.
Proplul jsem městem Schwedt a kolem páté se blížil k ústí
kanálu do Východní Odry. Východní Odra, proud a velké množství
plouvoucí trávy. Lidé na březích si mě prohlíželi, jako by
viděli nějaké exotické zvířátko v ZOO. Bojoval jsem s proudem
a těmi chuchvalci trávy. Každou chvilku jsem musel vytahovat motor
a čistit vrtuli. Jěště, že jsem to měl tak dobře nacvičené z
Labe. Nakormidlovat doprostřed řeky, uvázat gumicukem kormidelní
páku, chcípnout motor, postavit se na záď, jedním pohybem
vytáhnout motor i se závěsem z profilů do kokpitu. Orvat trávu z
vrtule, vrátit motor do profilových kolejnic, nastartovat. UF!!
Jsem skoro na břehu! Makačka, adrenalín, stres. Doplul jsem do
Grifina a přistál u celníků: „Kam ses to vydal, letí jsem na
nás povodeň od vás z Čech!“ Okolo sedmé jsem byl v předměstí
Štětína a v osm jsem vplul do města. Všude jsem viděl obložené
nábřeží a domy pytli s pískem. Po řece jezdily policejní
čluny, které mě nahnaly k nábřeží, kde stála loď Kapitanatu
portu. Bylo to pod Valy Chrobrego. Uvázal jsem se za nimi k
nábřeží. Byli zvědaví a tak mě pozvali na svou loď.
Odpočíval jsem v dobré společnosti na palubě lodi kapitanátu.
Lili do mě vodku a zpovídali mě. Pak mě věnovali mapu
Štětínského zálivu, slíbili mě sehnat starší vysílačku a
zavzpomínali na Richarda Konkolského. Jeden z posádky mě říkal,
že mu pomáhal pašovat palivo na Niké, když Richard měl namířeno
odplout přes oceán.
Ranní kocovina, to je věc! Startoval
jsem ráno motor asi na pětkrát. Pak jsem zabloudil ve spleti
štětínských přístavů, kanálů a nábřeží. Nějak jsem
doplul (domotal se) na jezero Dabie a uvázal Gandalfa vedle boku S/Y
Polárka v klubu Palace Mlodziedzi.
Kapitán Ondra Kotáb, uviděl českou
vlajku, smál se na mě jako měsíc, znali jsme se ze stavby
Vitorky. Pomohl mě postavit stěžeň a vyměnit olej - převoďák
v noze motoru. Pak jsem šel shánět mapy. Neměl jsem žádné
námořní mapy, chtěl jsem do Gdaňska a jak na potvoru nikde nic.
Měl jsem jen automapu Německa a Polska + tu mapu zálivu z lodi
Kapitanatu. Pár přístavních povalečů posilněných vodkou a
pivem si ze mě utahovalo: „Hele, víš co je nádražní
navigace?“
„No nevím, jak bych to měl vědět,
tak se pochlub co to je“, bručel jsem na ně. Chechtali se: „
To někam připluješ a pak běžíš na nádraží podívat se na
ceduli, kde jseš“
Radeji jsem se rozloučil, mávl na
sympatického Ondru Kotába, kopl do vrtule a odplul. Jezero Dabie
jsem znal, už jsem tady plul na Polárce a na svém malém
překližkovém Korzáru v roce 1995.
Samé rybářské sítě. Jena vedle
druhé, natlučené smrkové tyče do dna a mezi nimi natažená
spleť sítí, jako pavučiny. Volné průjezdy mezi nimy jsou
označeny bíločervenými kosočtverci. Bílá znamená volná voda,
červená sítě. Proplul jsem jezero plné sítí a uvázal se u
vraku betonové lodi z druhé světové války. Místní tomu vraku
říkají Betonowiec. Když se jezdí štětínské regaty tak
Betonowiec slouží jako točná bóje. Trčí z něj dráty a
pomalu se rozpadá. Je skoro sto metrů dlouhý, stěny jsou dvacet
centimetrů železobetonu. Na zádi roste košatý Bez. Místní
jachtaři ho tam chodí hnojit, když u Betonovce prespávají jako u
mola, proto se mu tak i na tom betonu daří. I já ráno přidávám
ke kmeni svou hromádku. Nechce se mi na břeh. Ten vrak je jako
ostrov na severním okraji jezera Dabie.
Tak jo, jedu na Trzebiez, třeba tam
seženu mapy co potřebuju. Předpokládaná velká voda se nekonala.
Všechno to co přiteklo od nás z Čech se rozlilo v obrovské deltě
Odry. Jestli se zvedla hladina o necelý metr. Bylo to však znát na
proudu. Všechna ta voda pomalu vytékala z delty a zálivu do
Baltického moře. Po cestě mě přijel zkontrolovat policejní
člun. Ukázal jsem jim papíry od lodi, víc nechtěli vidět.
Popřáli dobrou plavbu a zmizeli.
V Trzebiezi jsem dotankoval do kanystrů
palivo. Benzín do mého dvoutaktu. Musel jsem ho „ochutit“
olejem do benzínu. 'Podle zásady – vše míchat na břehu, do
lodi nepatří kanystr s čistým benzínem. Už se pár lidí
spletlo a nalilo nemíchanej benzín. Zadřeli to a v ten
nejnevhodnější okamžik. Kdy bylo motoru nejvíce potřeba. Proto
poctivě míchám benzín na břehu a pak až uskladnuji v lodi.
Sehnal jsem mapy, celé polské
pobřeží, kus Dánska a měl i ostrov Bornholm. Hodnej bocman mě
věnoval i staré námořní Locje (průvodce). Mapy byly z roku
1968, takže straré jako já, ale co, darovanému koni na zuby
nekoukej a pobřeží se zase až tak nemění. Měl jsem mapy a
celej šťastnej mazal na plný plachty do Swinoústí. Proplul jsem
Piastowskim kanálem a uvázal Gandalfa u celnice nedaleko výjezdu
na otevřené moře. Seděl jsem v kokpitu a nějak to na mě
sedlo...co? Respekt, zodpovědnost, obavy, strach? Nevím, byl to
zajímavý psychologický moment. Nikdy jsem neplul po moři sám bez
posádky. Mám na to? Jsem dobře nachystaný? Co když přijde
bouře? Zvládnu to? Z úvah mě probral celník. Sympaťák s
červeným nosem. Sedl ke mně do kokpitu, koukl do pasu. A pak se
upřímně zeptal jestli nemám něco ostřejšího k pití. Měl
jsem poslední láhev rumu na „úplatky“ a vodní stop.
Nerozvážně jsem mu podal láhev a sahal do lodi pro hrnek. Než
jsem stačil něco udělat, tak ji do sebe nalil. Celou a skoro ani
nepolykal! Mlask a řekl, že má nějaké problémy doma s
manželkou. Odpotácel se zpět do celnice, ještě předtím mi
sdělil čerstvou předpověď počasí.
Bylo pěkně, vítr do třech beafourta
a od jihozápadu. Téměř žádné vlny, tak jsem se rozhoupal a
vyplul.
Byl jsem na slané vodě. Má "lososí" plavba byla u konce a ta další, to už je jiná kapitola.
Žádné komentáře:
Okomentovat