Zkušební plavba - Balt 08

 Stál jsem se svou  Dezetou  Zefýrem vyvázaný na kůlech  v  malém jachtařském klubu na ostrůvku Danholm mezi Stralsundem a Rujánou. Měl jsem v plánu vyzkoušet svou loď při plavbě do Dánska. Nebo jinam, to je jedno..neměl jsem pevný plán.  Byl jsem sám, bez posádky a přede mnou ještě dva a půl týdne času. Uvazoval jsem plachtu a díval se okolo sebe, zahlédl jsem dvoustěžník. Objevil se z pravé strany ostrova. Zdál se mi povědomý, gáflové plachty, typický plechový radarový odražeč...sáhl jsem pro dalekohled, mezitím se objevila další podobná plachetnice. Ha! Otevřené dvoustěžníky pod polskou vlajkou. Dezety, jak ta má. Sledoval jsem je kam plují a kde zapadnou. Pluli do městského přístavu ve Stralsundu. Nečekal jsem a hned se vydal do města. Byl to kus cesty  než jsem tam došel, z ostrova přes most a propletl se městem k muzeu a do maríny.  Posádky lodí mezitím odešly někde do ulic. Nikdo u lodí nebyl. Sedl jsem si na úvazné pachole na břehu a čekal, pozorujíc přístavní ruch a tlupy turistů. Asi po hodině se trousily posádky zpět. Mládež, tak ve věku 14-17let. Poslední šel statný chlapík s holou hlavou.  Zdál se mi povědomý.

„Jerry?“, houkl jsem na něj. Koukl na mě, zkoumavě a pak se začal chechtat. Milé setkání po deseti  letech, vzpomínky a vzpomínky...Kolobrzeg, hangár, Viktorka, společné zážitky...bylo to super. Jerry – Jarek Boguslawski, jeden z prvních stavitelů nedokončené plachetnice z které pak vznikla slavná česká Viktoria.  Seděli jsme u lodí a rozebírali minulost i současnost.

Zjistil jsem, že Poláci plují každoročně z Kolobrzegu s mládeží do Německa. Během plavby se mladí učí námořnickému řemeslu. Jerry a ostatní instruktoři jim předávají své zkušenosti. Během doby co jsme se neviděli se stal Jerry kapitánem repliky vikingského Drakkaru a členem vikingské skupiny Jombsborg. Jezdí a plují na festivaly. Jeden z nich se každoročně koná v polském Wolinu a účastní se ho čím dál více historických skupin a návštěvníků.

Ukecali mě, změnil jsem plán a plul s nimi. Do Dánska popluji příště.

Pluli jsme tedy společně do přístavu Barth, kde jsme strávili velmi příjemný týden.  V Barthu se každoročně konají oslavy, sjíždějí se historické plachetnice, závodí se na dračích lodích. Byl jsem tady poprvé a Jerry mi dělal průvodce, měl tady spoustu zajímavých kamarádů.  Jachtařů, veslařů, kanoistů. Barth je město s vynikajícími podmínkami a zázemím pro vodní sporty. Vše je nově vybudované z dotací EU díky projektu založeném na spolupráci tří států – Německa, Polska a k mému údivu i ČR.  Nová přístaviště, kluby, opravené nábřeží. Jerry říkal, že to byla před pár lety „pustina“, nikde nic, když zde poprvé přistál. Dnes je to kvetoucí město, plné lidí, lodí a atrakcí. Jednou z nich jsou každoroční oslavy, kde probíhají soutěže dračích lodí, jachtařské závody a sraz historických lodí - Pomeranek. Tyto sloužily jako rybářské lodi v mělkých vodách Rujány, gáflové plachty, ploutev, mahagonová obšívka a uvnitř lodi vodotěsný úložný prostor plný vody, kam rybáři dávali své úlovky a živé ryby pak vozili na trh – živé, čerstvé. Dnes Pomeranky slouží jako radost a hobby svým majitelům. Vlastnictví lodi se dědí z otce na syna a ty nejstarší plachetnice mají přes sto let. Jsou nádherně zachovalé a udržované.  Viděl jsem zde i zachovalé původní Marinekuttery, předchůdce mé laminátové Dezety. Byla to pěkná podívaná a na jedné z těchto historických plachetnic jsem měl možnost  plout.

Němečtí kolegové požádali Jerryho aby jim pomohl s přeplavbou staré dřevěné minolovky z 2. světové války přestavěné na gáflový keč.  Majitelem byl bývalý ředitel muzea v Greifswalderu, starý pán, který už neměl na svou plachetnici sil. Jerry mě vzal s sebou jako posádku. Dovezli nás autem do přístavu, kde čekala loď se starým pánem. Jak jsem ho uviděl, tak mě hned prolétlo hlavou – stařec a moře, bílé dlouhé vlasy a bílý plnovous v kontrastu s jeho opáleným obličejem plným vrásek. Na jeho lodi  bylo vidět, že už dlouho neplula, jen stála v přístavu se sbalenými plachtami. 

 Vytáhli jsme všechny plachty co loď měla, dvě kosatky, hlavní plachtu i bezan. Do plachet se opřel vítr a ta stařenka se naklonila a začala přídí s hlasitým šuměním řezat vodu. Starý pán ožil, jakoby mu někdo vlil novou krev do žil. Oči mu omládly a přeskakovaly mu v nich šibalské jiskřičky.  Ždímali jsme z lodi její maximum a pluli pod plnýma na max mělčinami okolo Rujány a pak úzkými plavebními drahami k Barthu. Jerry držel kormidelní kolo a bylo vidět, že do toho dává veškerý svůj um a zkušenosti. Stačila by jediná chyba a plachetnice by v plné rychlosti vlétla na písčité mělčiny. Číst vodu a rychle se orientovat v drahách a bójích.  Plavba na ostří nože, tak by se to dalo nazvat, starý pán byl na vrcholu blaha. Po přistání v Barthu nám dlouze děkoval. Sotva jsme vystoupili na nábřeží, tak tam přiběhla horda novinářů a vrhli se na majitele lodi a probíhaly nějaké rozhovory.  Stáli jsme na břehu a oba  jsme cítili, jak nám v krvi klokotají endorfíny a adrenalin. Bylo to super.

A druhý den opět pěkné rozptýlení. Jerry na mě dopoledne houkl: „Pojď se mnou, rychle, mimo dráhy uvízla velká plachetnice!“ Běželi jsme do přístavu, tam byl připravený remorkér,(majitel – jak jinak Jerryho kámoš) z komínů se mu valil kouř, skočili jsme k němu na palubu a  jako posádka  pluli zachránit tu loď.

Veliký trojstěžník se vydal do Barthu s „nákladem“ turistů a po chybě kapitána uvízl na mělčině. Seděl pevně a nepomáhalo nic, motorem se nevyviklal ani vyvezení kotvy nepomohlo. Turisti byli nervózní a kapitán s rozpačitým pohledem řídil nakládku turistů do lodí co připluli na pomoc. Hodili jsme mu lano, silný remorkér zabral, loď se otřásala pod náporem silného motoru a šroubu. Trojstěžník potrápil svůj motor také, ale ani o centimetr se nehnul. Nešlo to a kapitán remorkéru zvolil jinou taktiku, plachetnici zkusil otočit, posunout aby se uvolnil kýl. Opět bez úspěchu. Zapřáhl tedy velkou plachetnici na krátké lano aby jí byl co nejblíž a naplno osolil motor. Trvalo to dlouho, silný proud vody od šroubu remorkéru začal postupně odplavovat písek od kýlu velké plachetnice. Kapitán remorkéru vlastně vykopal pod uvízlou lodí plavební dráhu. Fungovalo to a loď se pohnula. Bylo vyhráno. Zajímavá a pěkná zkušenost.

Byl to velmi příjemný týden plný zážitků, atrakcí i účasti na závodech dračích lodí. Ale vše má svou dobu trvání..

Oslavy skončily, město se probouzelo do ospalého pošmourného rána, plného odpadků po akcích a veselých oslavách.  Začalo poprchávat a město působilo dojmem pijana co se pomalu budí s bolením hlavy a kocovinou. Prázdné ulice, poletující papíry a plastové kelímky od piva.

Museli jsme vyplout, tlaková výše ustoupila, východní vítr se otočil na západní, bylo chladno a pod mrakem. Blížila se tlaková níže, ale západní vítr nám vyhovoval na zpáteční cestu.  Vyplul jsem z přístavu první, asi po 15 minutách za mnou Jerry a i druhá polská Dezeta. Zhruba po půlhodině plavby jsem si všiml modrofialově zbarvené oblohy za zádí.  Sundal jsem hlavní plachtu, oblékl se do nepromokavého a plul jen s maximálně refovaným bezanem a kosatkou. Byl jsem připravený. Obloha na západě zhoustla. Poláci tomu říkají Szkwal. Přišel rychle, Dezety za mnou zmizely v přívalu deště a mlhy ze zpěněné vody.  Silný vítr a bílá stěna vytvořená kapkami vody z hladiny zasáhla loď, plachetnice nekontrolovaně vyostřila. Bezan mě přetočil a to byl maximálně zrefovaný! Kormidlo nezvládalo. Okamžitě jsem vysekl otěže bezanu a dotáhl otěže kosatky, tlak na kormidlo se snížil a loď se dostala zpět na kurz. Pořád to ale bylo málo, loď měla neustále tendenci vyostřovat a stáčet se bokem k vlnám,  musel jsem dost kontrovat kormidlem a to nebylo dobře. Bezan musel dolů, byl jsem v úzkých plavebních drahách. Byl to adrenalín, který jsem snad ještě nezažil...bezan byl dole, tlak na kormidle v normě, loď držela kurz. Jen s kosatkou letěla po hladině, jako by jí někdo „podtrhl“. Zvedly se krátké strmé vlny a já jsem v tu chvíli ocenil starý tvar trupu Dezety. Každá vlna zašuměla a zmizela bezpečně pod lodí. Byl to fofr, jen jsem stíhal starat se o kormidlo a  občas juknout na mapu, kterou jsem měl v nepromokavém obalu pod nohama.  Chyba v navigaci by měla za následek, uvíznutí na mělčinách.  Blížil jsem se k spodnímu okraji ostrova Hiddensee, dráha se začala stáčet, musel jsem měnit kurz a dostával se na boční vítr. Měl jsem obavu abych dokázal jen na kosatku projet drahami na Stralsund. Nemohl jsem postavit bezan, nebylo možné odejít od kormidla a posádku jsem neměl. Tak jsem jen stačil nastartovat motor a dál pokračoval úzkou plavební drahou. Motor vykompenzoval boční splouvání a dalo se bezpečně pokračovat. Míjel jsem přístav Barhoft a dál mezi bójemi jsem uviděl pracovní loď co prohlubuje dráhy, nechtěl jsem se s ní v tom větru míjet.  Rozhodl jsem se rychle a změnil kurz do přístavu. Na spuštění kosatky, chystání vyvazovacích lan a fendrů nebyl čas. Přidal jsem na motoru, povolil otěže kosatky a otočil proti větru do dráhy vjezdu přístavu. Kosatka rachotila ve větru jako pominutá, motor plný plyn a takto jsem nepřipravený vpadl do přístavu. Vpravo mezi kůly bylo ještě místo, otočil jsem tam příď a v bočním větru vplul mezi kůly a vyvázané  plachetnice. Přilepil jsem se na fendry jedné z nich, boční vítr mě u ní přidržel a já si už v pohodě nachystal vše co bylo potřeba a bezbečně vyvázal loď. Vítr skučel v lanoví zakotvených plachetnic a stromy se ohýbaly jako proutky. Vyskočil jsem na molo s pocitem dobře odvedené práce :-)  a běžel po molech ke vjezdu do přístavu odkud bylo vidět na plavební dráhy.  Zajímalo mě jak jsou na tom ostatní Dezety. Neměly šanci dostat se do tohoto přístavu, já měl motor ony ne. Jerry v pohodě proplul i bezpečně obeplul pracovní loď v drahách. Posádka postavila bezan a letěli dál do Stralsundu. Druhá Dezeta neměla to štěstí a pouze pod kosatkou díky splouvání uvízla na mělčině nedaleko přístavu. Vlastní pomocí se jim nedařilo těžkou Dezetu uvolnit. Běžel jsem za Hafenmaistrem s tím, že mí kolegové mají problémy. Poslal tam motorovou loď, ta je uvolnila a oni pokračovali dál. V přístavu jsem čekal dva dny než to povolilo a já se odvážil dál za kolegy z Polska. Čekali na mě, Jerry pochopil, kde jsem se schoval, když mě nenašel ve Stralsundu.

Když jsem připlouval k molu za nimi, tak stáli všichni na břehu a cítil jsem, jak jsou rádi, že jsme všichni spolu. Pocit sounáležitosti, kamarádství a radosti ze setkání. Jerry se chechtal, plácal mě po rameni  a pak okomentoval to dobrodružství slovy: „ 8 v porywach  9  beafourta s prstem v dupe!“

Pluli jsme domů, oni do Kolobrzegu a já do Štětína. Nedaleko Svinoústí se naše dráhy oddělily. Najednou jsem osiřel a uvědomil si, jak je člověk společenský tvor. Polské plachetnice mizely v dáli a ti milí kolegové na nich mi hrozně chyběli.

Dezeta je gáflový keč

S otevřeným gáflovým dvoustěžníkem jsem se poprvé setkal v Kolobrzegu v roce 1995, kdy jsem se účastnil projektu - Viktoria.
Bydleli jsme v hangáru nedaleko rybářského přístavu společně s Ivanem Orlem a Jarkem Boguslawskim. Přes den jsme pracovali na trupu budoucí Viktorky a odpoledne jsme chodili do přístavu okukovat lodě. Jarek - Jerry, jak mu tady všichni říkají nás brával na krátké plavby na DZ. Ta plachetnice mě zaujala svými tvary a kapacitou (posádka 12 lidí) a i možností pohonu na vesla. Rovněž i možností přistání u břehů a pláží - ploutvová loď s ponorem okolo 40cm. Takže velmi všestranná plachetnice schopná plavby na jezerech, řekách a i na moři.
Jerry jezdil jako instruktor na těchto lodích a já byl velmi učenlivý žák s velkým zájmem a motivací.
Plachetnice DZ se tehdy používaly v Polsku pro výcvikové plavby a získávání kapitánských patentů.
Od této chvíle jsem cíleně pátral a hledal v rámci tehdejších možností po starší lodi DZ. Nebylo možné žádnou starší na prodej objevit. Všechny jachtařské kluby a jachtařské školy je potřebovaly.
Trvalo to 10 let, než jsem se odhodlal a sehnal finance na postavení nové lodi. Měl jsem pro ni využití na přehradě Slezská Harta nedaleko Bruntálu. A samozřejmě i své plány jak s ní vyplout na moře.
Trup plachetnice vyrobila polská firma Janmor a celou ji pak zkompletovala firma Stanislawa Kasprzaka v Ilavě. Chtěl jsem být soběstačný a nezávislý na posádce, tak jsem nechal plachetnici upravit, tak abych byl schopen zvládat ji sám. Byla to pro mě i výzva, protože mi někteří polští jachtaři tvrdili, že nelze z DZ plout v jednom.
V roce 2006 jsem plachetnici dovezl z Polska do Heřmanovic, provedl na ní ještě pár svých úprav a pak ji v červnu spustil do vod Slezské Harty. Dostala jméno Zefýr ( bůh západního větru).
Plachetnice plula pro dětský domov ve Vrbně pod Pradědem, vozila i děti s jiných škol a občas se přišli svézt i zájemci z řad jachtařů nebo i lidí co chtěli zažít něco nového, neobvyklého.
Pro mě to byl vynikající tréning a příprava pro to, co jsem měl s lodí v plánu. Myslel jsem na účast na mezinárodním mistrovství Polska v lodní třídě DZ.  Nemyslel jsem skoro na nic jiného a hledal informace a dobrou posádku.
Povedlo se a v srpnu 2007 jsme s posádkou vodních skautů z Ostravy, odjeli na Mazurská jezera s myšlenkou pouhé účasti. Nikdo z nás nemyslel na nějaké umístění.
V 24 hodinové regatě jsme skončili třetí. Byl to pěkný úspěch a mě se líhl v hlavě další plán.
Vyplout sám bez posádky na Balt a loď vyzkoušet na slané vodě.

polotovar je doma

zkušební sólo na Hartě

s posádkou - skauti

škola na výletě

na pláž

odjezd na regatu

naši soupeři

budí respekt

závodíme

pěkný záběr

posádka Zefýru

třetí flek

návrat do ČR

Od pramenů Vltavy k moři

Ještě než byly vybudovány přehrady, tak táhly hejna lososů proti proudu řek na svá trdliště. Unavení, zesláblí překonávali lososi obrovské vzdálenosti od ústí řek až téměř k jejich pramenům. Museli překonávat překážky, nástrahy, peřeje, jezy a jen ti nejzdatnější dosáhli svého cíle. Po vytření zůstávali ležet zesláblí a hynuli na písčitých březích. Zanechávajíc za sebou milióny jiker, z kterých se vykulila nová generace lososů. Lososí potěr se vydával rovněž na svou pouť po proudu řeky aby dosáhl moře a dospělosti a aby opět opakoval cestu svých rodičů. Znovu a znovu.

V dubnu 1997 jsme se v Borové Ladě téměř u pramenů Vltavy, chystali na splutí horního toku řeky. Bylo tání a voda z šumavských kopců dobře zásobovala řeku. Bylo možné plout. Řeka připomínala spíše rozvodněný potok, úzká a rychlá. Kopec dolů, zatáčka, malá peřej lemovaná vrbičkama. Chvilka klidu a stojatější vody a pak znovu peřej. Studená voda a chladno. Pluli jsme skupina dvou lodí a čtyřech lidí. Všude okolo nás bylo pusto, žádný jiný vodák. Kempy prázdný a zadarmo. V noci ve stanu kosa jako blázen. Teplota se pohybovala okolo mínus pěti stupňů.

Nahoře na kopcích byl ještě sníh. Krásný zážitek. Hlavně pro kamarády na druhé kanoi, kteří se cvakli. Šlyšeli jsme typické buchutí, jak kanoe pleskne po obratu na hladinu. Řeka unášela otočenou kanoi a okolo ní byly vidět dvě hlavy. Ani nestačili vykřiknout, jen vytřeštěné, vyšokované oči na nás hleděly a žádaly o pomoc. Rychle na břeh, byli jsme dobře vybavení. Náhradní suché oblečení, v termoskách horký čaj. Pochytali jsme uplavané věci, kamarádi se dali do kupy a plulo se dál až do Nové Pece, kde končila první část plavby.

Druhá část splouvání Vltavy pokračovala v červnu. Bylo teplo i dostatek vody. Začínali jsme ve Vyšším Brodě a pluli jsme přes Krumlov až někde k Českým Budějovicím. Dál začínala klidná voda a Vltavská kaskáda.

Poslední úsek plavby jsem už plul sám, měl jsem na to v té době čas. Učil jsem ve výchovném ústavu a měl dva měsíce placených prázdnin. Ideální stav.

Měl jsem v plánu doplout na své plachetnici až do moře. Řekami, kanály. Plavbu jsem začal na Orlické přehrade. Posádku jsem neměl a ani po ní netoužil, chtěl jsem plout sám. Plachetnici jsem měl pečlivě nachystanou. Zásoby paliva pro motor, jídlo, nářadí na opravy...kdyby se mnou někdo chtěl plout na delší dobu, tak by se tam se mnou stejně nevešel. Malá kajutová plachetnice Sasanka 620 Gandalf. Pro jednoho tak akorát na delší plavbu. Měl jsem v práci domluvené mesíční neplacené volno na září. Takže jsem měl k dispozici dvouměsíční prázdniny + to září. Paráda!

Loď jsem spustil za pomoci jeřábu pod Podolským mostem, ze staré cesty nedaleko kempu a zimoviště parníků. Nastrojil ji a 2.7.1997 ráno okolo 7 hod vyplul na motor směr Radava. Jak to bylo možné a foukalo, tak jsem stavěl plachty a plachtil. Před Žďákovským mostem mě chytla pořádná bouřka, přežil jsem jí pod motorem a bez plachet. Bylo to jako vodní stěna, nebylo nic vidět, naštěstí to trvalo jen krátce. Znovu jsem postavil plachty a plul dál kolem zámku Orlík až na Radavu. Radava je nejširší místo na Orlické přehradě, pěkně tady fouklo a občas se po vlnkách převalil bílý hřebínek. V ten moment se na hladině objevilo několik serfů. Chlapi brali prkna a využili toho pěkného závanu větru. Vřeštěli radostí, když letěli ve skluzu okolo mě. Často se to tady nestává. Orlík je přehrada svázaná vysokými břehy a lesy. S větry to tady není slavné. Točí se a nemá takovou sílu jako např. Na Lipně. Ale abych ji nepodceňoval. V případě větrů od severu na podzim se tady dá krásně plachtit a tvoří se vlny skoro do metru.

Zakotvil jsem na Radavě v zátoce pod klubem mých kamarádů ( dnešní Jachtklub Písek). Kotvu jsem házel okolo 18 hod. Přespal jsem do druhého dne. Nespěchal jsem a vyplouval směrem k hrázi až v 15 hod. Hráz není daleko, foukal mírný vítr a já si hrál s plachtami. Trim plachet, uvázané kormidlo, zkoušel jsem samořiditelnost lodi. Dařilo se, kormidlo uvázané gumicukem, dobře vyladěné plachty. Gandalf plul pomalu sám. Seděl jsem na přídi a kochal se okolní přírodou. Pak jsem si cvičně přistál na plachty v jedné ze zátok. Prošel se po břehu, fotil jsem si loď. Ke hrázi jsem se dostal v pohodě odpoledne a zakotvil v zátoce v pravo od hráze. Blízko byl kemp, tak jsem měl zázemí a nemusel běhat na WC někam do lesa. Seděl jsem si v kokpitu pohodlně opřený o kajutu a pozoroval jsem blížící se plachetnici. Byla nádherná, starý typ ani už nevím co to bylo. Za kormidlem starší chlap se synem. Jak se blížili, tak bylo slyšet, jak kapitán peskuje svého syna (posádku). Chudák kluk, to bylo hrozný. „Nesmíme to odřít!“, hulákal na syna na přídi. Pak rozkazoval: „Nachystej lano, jak hodím kotvu a řeknu tak vyskočíš na břeh a uvážeš to!“ Tón jeho hlasu se mi nelíbil a jeho synovi také ne, to bylo vidět, s jakou nechutí plnil otcovi příkazy. „Teď! Skákej!“, křičel. Kluk s nechutí hodil lano na břeh, na skok to bylo daleko tak se neohrabaně začal spouštet z předního koše do vody. Žuchl tam a měl vodu po pás. „Co to já mám za syna!“, povykoval kapitán: „ K ničemu!“ Být na místě toho kluka, tak mu s tím seknu ať si to dělá sám. Plachetnici ukotvili nedaleko mě, pán na mě kývl k pozdravu. Sbalil plachty, syn mu přitáhl loď skoro až ke břehu a pan kapitán si vystoupil suchou nožkou na břeh. „Tak a teď se dojdu pěkně vysrat a dát si pívo“, spokojeně pronesl a odkráčel do kempu. Jeho synek zůstal hlídat na lodi. Do budoucna z něho jachtař, námořník nikdy nebude a ani bych se nedivil.

Padla tma a šel jsem na kutě. Ráno okolo osmé mě vzbudil divný zvuk, něco jako jemné praskání, rozeznívalo to celý trup lodi. Co to je? Pak jsem pochopil, že slyším zvuky turbíny z přehrady. V devět hodin jsem začal sklápět stěžeň a chystat plachetnici na další putování dále už jen pod motorem. V deset jsem byl hotov a vyplul na motor ke hrázi, kde je přepravní klec. Je to zajímavě vyřešené. Obsluha ponoří přepravní klec do vody, plachetnice napluje dovnitř, posádka dá na boky fendry a uváže loď. Klec se pak vynoří z vody, plachetka sedne na kýl a opře se na fendrech o bok klece. Klec pak jede na kolejnicích přes vrchol hráze a je pak spouštěna dolů. Vždy jen jedna loď. Měl jsem štěstí, že jsem měl ponor menší než 130 cm. Jinak bych do klece nevplul. Seděl jsem na palubě a vnímal tu hloubku pod sebou. Orlická hráz má 100m výšku.

Plul jsem dál, proplul Solenicemi a dostal se do další přehrady. Kamýk. Čekala mě plavební komora na hrázi. Měl jsem tady malý problém s komorníkem. Chtěl po mě povolení k plavbě se spalovacím motorem. Neměl jsem samozřejmě nic, ale ukecal jsem ho a on mě proplavil dál. Komora byla docela hluboká a jak mě spouštěl, tak z objevujích se stěn komory tekly čůrky vody o omývaly mě palubu. Byl jsem na lodi sám a proplouvání komorami jsem řešil tak, že jsem seděl na boku lodi s háčkem v ruce. Háčkem jsem se držel u žebříku komory. Jak loď postupně klesala, tak jsem se háčkem přechytával na další nižší šprušle žebříku. Nemusel jsem se převazovat na lanech. Docela dobře to fungovalo. Jen bylo potřeba síly, k tomu abych loď udržel bokem na fendrech u zdi komory.

Proplouval jsem Slapy. Úzká přehrada, všude samá chata, kempy, restaurace. Docela čilý lodní provoz. Okolo páté odpoledne jsem zakotvil v opuštěné zátoce nedaleko Živohoště.

Na lodi jsem měl motor Mercury4 Sail Power dvoutakt se zabudovanou nádržkou na palivo. Takže jsem musel míchat benzín s olejem a docela často dolévat za plavby benzín. Měl jsem to nachystané tak, že pod nohama v kokpitu byla bedna od piva a tam jsem měl naskládané petlahve s připraveným palivem. Stačilo pak za plavby odšroubovat víčko na nádrži motoru, vzít petku, otevřít a obsah vlít do nádrže. Motor jsem nezastavoval. Vše probíhalo za plavby. Bylo ale nutné každý večer nachystat a přelívat z kanystrů benzín do petlahví. V zátoce u Živohoště jsem začal přelívat palivo. Byla to úzká zátoka s vysokými břehy a ten benzín tam byl strašně cítit. Z druhého břehu mě začali nadávat sedící rybáři, ať si jdu smrdět jinam. Nechal jsem to tedy na ráno a šel spát. Jenže jsem se moc nevyspal. V noci kolem Živohoště projíždel parník s diskotékou, několikrát za noc. Hluk, řev, světla..no děs!

Další den v devět hodin jsem odkotvil, dolil benzín a pokračoval dál. Cestou jsem uprostřed přehrady potkal pramici se souložící dvojicí, byli tak zabraní do díla, že projíždějící plachetnici nevnímali. A to jsem jel těsně kolem nich a zlomyslně tůroval motor ve vyžších otáčkách.

O půl jedenácté jsem byl u hráze. Nikde žádná komora ani klec s výtahem. Zakotvil jsem vlevo od hráze nedaleko náplavky. Stálo tu pár lodí. Posádky strojily takeláž nebo jen tak zevlovaly a kecaly s ostatními. Šel jsem na velín hráze domluvit převoz. Opět zajímavě řešený převoz lodí přes hráz.

Jezdí zde traktor s vlečkou na které jsou stavitelné krakorce. Traktorista couvne po náplavce, zanoří vlečku, loď napluje mezi krakorce, ty ji sevřou a jede se dál pod hráz na další náplavku. Vše zdarma a jde to docela rychle.

Plul jsem dál vltavským údolím, nádhera, vysoké skály, lesy. Na chvilku jsem zastavil motor, stál a vnímal ten klid.

Proplul jsem další komoru Štěchovice. Bylo to bez problémů. Při míjení ústí Sázavy mě začal stávkovat motor. Ve vyžších otáčkách zhasínal. To bylo nepříjemné. Našel jsem místo na břehu, kde byl uvázaný tlačný člun. Vyvázal jsem se bokem k němu. Na břeh jsem díky ponoru nemohl a ten člun tam stál jako na zavolanou. Opravoval jsem motor a po opravě ho nastaroval a udělal motorovou zkoušku. To spočívalo v tom, že jsem ho projel skoro na plný plyn uvázaný k tomu člunu. Lodní šroub zabral a pohnul i s tím tlačným člunem. Byl lemplovsky uvázaný a pohlul se směrem od břehu do proudu řeky. Snažil jsem se ho dostrkat zpět ke břehu...Uf! Povedlo se, obětoval jsem jedno své lano a ten člun pořádně uvázal ke břehu za strom a rychle zmizel.

Blížil jsem se k plavební komoře Vrané. Na semaforu červená, kroužil jsem kolem komory a houkal na trumpetu. Nic! Přistál jsem nad komorou a vydal se hledat komorníka. Vešel jsem do budovy a šel do místnosti, kde jsem tušil velín. Vešel jsem do dveří: „Dobrý den“. Komorník houpající se na židli leknutím málem spadl a do stolu rychle uklidil pornočasopis, který se zajmem prohlížel. „Co tu chcete? Tady nemáte co dělat!“, křičel. Asi mu vadilo, že jsem ho nachytal s tím pornočasákem v pracovní době. Začal prudit. Vadilo mu že pluju po proudu a bylo mu divné, že všichni z Prahy plují proti proudu na Slapy a já jedinej opačně. Pak mě začal podezírat, že jsem loď někomu na Slapech ukradl. Pořád někam telefonoval a já mu vysvětloval. Hodinové zdržení na komoře...to byl vůl.

Minul jsem ústí Berounky a plul k Modřanské komoře. Proti mně plula na plný plyn kajutová plachetnice. Všichni tam byli ožralí, hulákali a nejvíc byl slyšet pronikavý ženský křik. Černovlasá rozdováděná dáma v letech a okolo pár přiožralých „námořníků“. Otočili se kolem mě a pluli se mnou do komory. Držel jsem si háčkem svůj žebřík a byl z nich trochu nervní. Po otevření vrat dali plný plyn a upalovali k Praze. Tady už byl docela proud a musel jsem opravdu poctivě přistávat přídí proti němu. Samotnému bez posádky mi bylo chvilkama ouvej, ale dalo se to s trochou cviku zvládnout. Než jsem vplul do města, tak jsem si to na opuštěném molu za komorou několikrát zkusil.

Můžete to brát jako návod – plachetnice pluje po proudu řeky, lodní hák nachystaný po ruce, na palubě z obou stran nachystané fendry ležící na palubě. Vyvazovací lana připravena k okamžitému použití. Rovněž obě kotvy, kdyby se něco nepovedlo.

Vybírám si místo k uvázání, jednou rukou držím kormidlo a druhou lodním hákem shazuji fendry na bok lodi, točím proti proudu a pomalu se blížím k místu uvázání. Jsem na místě, lehký pohyb kormidlem a přední část lodi se opře o molo nebo zeď, kde se chci uvázat. Proud ji tam na chvilku přidrží a mám čas vyřadit na neutrál. Motor nezhasínám, nechávám ho klapat na volnoběh. Beru hák a jdu na příd. Chytím se hákem, beru úvazné lano, vážu uzel a je hotovo. Vracím se na záď, uvážu zadní lano a vypínám motor.

A jak se řeší Wc za plavby s jednočlenou posádkou? V říčním proudu jsem nemohl opustit kormidlo a jít se postavit na přední nebo zadní koš ani jsem nemohl sedět na žebříčku na zádi. Takže návod druhý – na velkou jsem nemohl, to jsem běhal po přistání do kempů, přístavů nebo přilehlých lesíků a křovin. Malou jsem řešil za plavby, když mě to přepadlo, tak jsem se postavil v kokpitu, kormidelní páku jsem měl mezi nohama a kormidloval. Sebral jsem pak ze zadního koše uvázaný kbelík a on dobře posloužil jako pisoár. Kbelík na laně jsem pak vypláchl říční vodou.

V osm hodin večer přistávám v přístavu pod Vyšehradem. Tři dny jsem vegetoval v Praze a potkával se s kamarády, zval je na loď do přístavu a vyplouvali jsme společně po řece na krátké výlety.

Bylo to fajn ale musel jsem dál za svým cílem. Vzal jsem dva kamarády a vypluli z přístavu. Najeli jsme do Smíchovské komory společně s parníkem. Bylo to hustý, vývukové zplodiny z parníku zamořily celou komoru. Tam se nedalo skoro dýchat. Plyny zavřené vraty v komoře. Náladu nám trochu zvedl průjezd pod Karlovým mostem. Turisti mávali a mi na ně. Pěkný zážitek. Propluli jsme další komorou Štvanice. Společně s námi pak pluly zelené tenisové míčky. Bylo jich hodně. Občas to tenistům létá přes plot. Některé z nich určitě doplují až do Severního moře, špinavé a zarostlé řasami.

Na komoře Trója mě opustila posádka a pokračoval jsem opět sám. Hned za komorou se mi namotal igelit na vrtuli motoru. I na toto jsem byl připravený. Nakormidloval jsem loď doprostřed řeky. Uvázal kormidlo gumicukem. Vypnul motor, postavil se na záď a motor rychle vytáhl na palubu. Závěs motoru byl tak uzpůsobený. Seděl v profilech na zádi, takže jsem motor tahal nahoru i s tím závěsem. Nemusel jsem nic povolovat ani utahovat. Byla to rychlovka. Vytáhnout, vyhodit igelit, znovu do profilů nasunout motor i se závěsem. Nastartovat a pokračovat dál. Proplul jsem komoru v Klecanech a na další komoře v Libčicích jsem se vyvázal a zde přespal do dalšího dne. Proplouval jsem Libčickou komorou a paní komorná na mě volala, že na Labi jsou povodně a že je řeka nesjízdná. Bylo to 10. 7. 1997. No nic plul jsem dál a zapl si malé rádio. Mluvilo se o povodni. Začal jsem hledat místo k přistání a našel ho u ústí Hořínského kanálu u obce Mlčechvosty. Byla tam stará zeď a na břehu staré úvazné kruhy. Stál jsem tam a poslouchal zprávy z rádia. Hlásili, že je nesjízdné Labe. Tak co budu čekat, myslel jsem si a prováděl drobnou údržbu na lodi. K vodě přišel starý pán s vnukem, všimli si stojící plachetnice, tak byli zvědaví. Klouček si hrál v kajutě a starý pán se mnou povídal. Říkal že tady u té zdi přistávaly kdysi německé výletní motorové lodě. I ty kruhy zde dávali rovněž Němci. Prý pluli až od Berlína. Pak jsem odplul kanálem k plavební komoře Mělník. Proplul jsem komorou a pod ní se vyvázal mezi dvěma kůly. Nedaleko stála obytná motorová loď. Soutok Vltavy a Labe byl nedaleko, tak jsem se vypravil pěšky podívat se na rozvodněné Labe. To byl pohled! Valící se voda, plovoucí stromy, nejrůznější smetí a občas i mrtvé zvíře. Nesplavné! Mám to otočit zpět na Prahu? Už jsem urazil takový kus cesty. Popluji dál.

Čekal jsem a bavil se s posádkou motorové lodi. Dívali se na můj přívěsný motor a jeden z nich mi říkal: „To si teda troufáš, na Labe s takovým motorem, bez posádky a s kýlovou lodí“. Dost mě tím znejistěl. Šel jsem znovu k soutoku a vypadalo to lépe. Počkal jsem do dalšího dne a vyplul jsem s tím, že zkusím vplout do Labe. Pojedu kousek proti proudu a když motor nebude stíhat, tak se vrátím ke komoře. Jak jsem si usmyslel, tak jsem i udělal. Po Labi už nepluli trosky a stromy, jen drobné větvičky a tráva. Naplul jsem do Labe, dal motoru plný plyn a otočil to proti proudu. Kus jsem splul dolů. Průšvih, loď pouze stála na místě a já se nemohl dostat zpět do Vltavy. Otočil jsem to po proudu. Docela fofr! Proud mě unášel, na motoru jsem dal jen otáčky abych měl manévrovatelnost a doplul na komoru Kopisty. Paráda! Výborné a klidné kotvení na komorách. Přespal jsem tady a další den pokračoval dál.

Dalo se to, dokonce jsem začal potkávat motorové lodi plující proti proudu. Pod Kopistama byl silný proud a divil jsem se, když jsem potkal ve vodě špinavý tenisový míček. „Ten musí být ze Štvanice“, pomyslel jsem si. Okolo deváté jsem byl u soutěsky Česká brána. Klidná voda příjemná plavba až na komoru Střekov. Hluboká komora, ještě jsem takovou neviděl. Pod komorou mě čekal silný proud a musel jsem dát plný plyn abych vybral zatáčku :-)

Děčínem jsem proplul tak rychle, že jsem si ho ani nestačil všimnout. Byl jsem v Hřensku. Hřensko – hranice. Vyvázal jsem se za celní lodí a šel si dokoupit palivo a dobrat vodu. Naši celníci byli v pohodě. Ve dvě hodiny jsem přistával u německých celníků. Bylo to dost divoké přistání, ten proud mě tam dal zabrat. Přitlačil mě k molu tak, že jsem nemohl bez pomoci odplout. Dva celníci se pokoušeli odrazit příď od mola. Neměli šanci. Zkoušel jsem prudkými pohyby kormidlem loď uvolnit ze sevření. Síla dvou chlapů k tomu a pomohlo to, příď se dostala přes linii proudu a plul jsem dál. Do čeho jsem se to pustil? Teď mě čeká řeka bez komor, budu muset hledat místa k přistání. Jak bych teď bral loď s ploutví, ten kýl byl strašně omezující.

O půl čtvrté jsem projel Bad Schandau a v sedm hodin jsem vplouval do Drážďan. Byl nejvyžší čas hledat nějaké místo na přistání. Na noc po řece plout nemohu. Viděl jsem nábřeží s uvázanými parníky a pak před mosty zeď s úvaznými kruhy. Pokusil jsem se tam přistát. Shodil jsem hákem fendry na bok lodi a pěkně jsem si najel k úvaznému kruhu, už jsem byl blízko a pak přišly dva údery kýlem o nějakou překážku ve vodě. Loď poskočila a chcípl motor. Proud mě odhodil zpět a neovladatelná loď začala splouvat zádí po proudu mezi pilíře mostů. Na kotvu nebyl čas ani jsem na ni nepomyslel. Chytil jsem kormidelní páku a nějak prokličkoval až za most....na Drážďany do smrti nezapomenu. Startoval jsem motor, chytil na druhý pokus. Plul jsem dál a hledal místo k přistání. Echo sondu jsem samozřejmě neměl. Orientoval jsem se podle zdí, úvazných kruhů nebo přístavů pro říční nákladní lodě. Jen odhad. Okolo půl osmé jsem našel odbočku z řeky, malý přístav pro tlačné lodě. Zůstal jsem vyvázaný pod malým mostkem na 57,8 km řeky.

Ráno jsem zkoukl loď, měl jsem obavy jestli po těch dvou úderech do kýlu nedošlo k poškození. Žádný problém jsem neobjevil a tak jsem v osm ráno vyplul na další etapu. Všechno bylo v pohodě až na kyvadlový přívoz u Merschwitzu. Žluté bóje uzavíraly řeku. Otočil jsem loď proti proudu a dal plný plyn, loď jen zvolna plula proti proudu. Představa, že motor selže mě nenechávala klidným. Trvalo to asi patnáct minut a řeka byla volná. Přívoz se kývl na druhou stranu. Mimochodem, dobrý systém co využívá sílu proudu. Zhruba o půl dvanácté se začaly objevovat na řece první příčné výhony. Škoda, že za nimi nemohu kotvit s mým ponorem by to nebylo rozumné. Zase jsem se snažil hledat místo na vyvázání. Klidné místo jsem našel u zdi pro říční lodě na 174 km řeky. Ráno jsem se vzbudil v náklonu. Na Labi klesala voda, povodeň byla na ústupu. Úvazná lana byla napnutá a loď tahala do náklonu. O půl páté ráno jsem odtud odplul, nechtěl jsem tam uvíznout. Kolem šesté hodiny padla mlha, mizerná viditelnost, silný proud ani nevím jak jsem dokázal nenajet někde na mělčinu. Za hodinu se mlha zvedla a čekala mě klidná a rychlá plavba a kolem třetí jsem projel Magdeburgem. Odbočil jsem z Labe do kanálů. To byla pohoda. Klidná voda, dobrá hloubka. Ten den jsem přespal u komory Niegrip.

Druhý den jsem v deset hodin dopoledne proplul komorou a pokračoval Havel kanálem až ke komoře Zerben. Stálo tady více lodí a čekalo na proplavení. Uvázal jsem se k boku velké motorové jachty. Veliká, bílá, luxusní a já vedle ní malý, odřený a zvědavý. Nenápadně jsem pokukoval, kdo na té lodi pluje. Byl to starší manželský pár. Pán seděl v houpacím křesle, v županu a vychutnával si silný doutník a jeho paní se pohybovala v lodní kuchyni. Až se mi z té vůně točila hlava. Vytáhl jsem také svůj jednoplotýnkáč na malé bombě a začal si vařit vodu na polívku z pytlíku. Vařič jsem musel mít venku v kokpitu. Uvnitř kajuty jsem si netroufl vařit, je to přeci jenom plyn. Je těžký a byl bych nerad aby mě zalezl pod podlážky. Nemám s vařením v lodi dobré zkušenosti. Ještě než se mi voda v hrnci (nalezený na šroťáku) začala vařit, tak se na velké jachtě otevřelo boční okénko a vykoukla na mě ta starší paní. S úsměvem mě podávala misku..ne mísu voňavé kouřící polévky.

Byla skvělá a bylo jí hodně, navíc jsem na dně té mísy objevil velikou klobásu. „Díky paní, bylo to dobré“, poděkoval jsem a ona na mě spiklenecky mrkla, pak se podívala na palubu své lodi. Manžel nic nezaznamenal.

Propluli jsme společně komorou „oni kopli do vrtule“ a za chvilku byli v nedohlednu. Já se pomalu šoural na další komoru a vychutnával si klidnou vodu v kanálu. Relaxační plavba, kdy jsem nemusel řešit silný proud a hloubky v plavebních drahách. Kolem šesté odpoledne jsem se vyvazoval na komoře Wusterwitz a těšil se na další pohodový den.

Ten se však nekonal, neboť jsem kolem 11 hodiny vjel do nějakého jezera. Na mapě, kterou jsem dostal na Plavební správě u nás, žádné jezero nebylo!! Viděl jsem před sebou bóje dvou plavebních drah. Bylo to nepřehledné, bóje se překrývaly, tak jsem se vydal zkratkou do nejbližší dráhy. Echo sondu jsem neměl, ani přehlednou mapu. Byla to chyba a ode mě amatéřina. Vlétl jsem na mělčinu. Cítil jsem, jak se kýl lodi protlačil do bahna. Zařadil jsem zpátečku, snažil se naklonit loď a snížit ponor. Nešlo to, uvízl jsem. Sakra, na břeh daleko, žádná loď v dohledu. Žádné mobilní telefony nebyly a vysílačku jsem samozřejmě také neměl. Objevilo se šlapadlo s rodinkou na výletě. Mával jsem na ně, zvědavě připluli k boku lodi a já jim vnutil svou kotvu s dlouhým lanem mezi ně do šlapadla. Vyvezli ji jak daleko co to jen šlo. Šoupli ji do vody a mazali někam na břeh. Kotevní lano jsem dal na kebestan, nakopl jsem motor a zkoušel se přes kotvu uvolnit, naklonit. Smůla, kotva jen projela blátem po dně až k lodi. Tam jsem ji vytáhl a čistil od černého, mazlavého marastu..

Mezitím vplula do jezera motorová loď. Postavil jsem se na přídi a mával lanem. V jedné ruce lano a v druhé láhev rumu. Kapitán nezaváhal, připlul, uvázal mé lano na svůj vazák a přidal na motoru. Asi spěchal a vzal to špatným směrem, natáhl mě víc do bláta. Za jeho lodí se objevilo černé kolo zvířeného bahna, vyvalil se typický puch staletých usazenin. Stáli jsme oba na místě.

Hodil mě zpět mé lano a ukázal mi, že si mám jít zaplavat. Otočil to a zmizel. Bylo mě do breku.

Ani kormidlem nešlo pohnout a cítil jsem jak je sevřené v blátě.

Druhá loď, mával jsem jako o život. Připluli a s rozvahou obhlédli situaci. Byli v pohodě a zkušení. Zapřáhli mě, zkusili zlehka potáhnout, nešlo to, tak zvolili jinou taktiku. Začali kroužit a tahali mou loď za příď. Kýl si začal dělat místo a loď se mírně naklonila. Cítil jsem jak se pomalu prořezává bahnem. Povedlo se a byl jsem volný, láhev rumu putovala na německou loď. Uf! Úleva.

Doplul jsem do Brandeburgu a zahlédl v přístavu českou vlajku. Hned jsem to tam otočil a huk! Kýl se zase opřel o dno, zatracenej ponor. Jak by se mi teď hodil ploutváč! Byl jsem skoro vedle té české lodi. Pomohli mi a lanem mě přitáhli k sobě. Příjemné setkání. Sympatický pár z Prahy z jachtklubu pod Libeňským mostem. Pluli tu samou trasu co já. Jen o týden dříve a stihli to před povodní. Takže co já se stresoval v proudu a byl omezený svým ponorem, tak oni si užívali pěknou plavbu na klidné řece a s ploutvovou plachetnicí. Kotvili na řece, kdekoli se jim líbilo. Paráda, pohoda. Jejich plachetnice se mi moc líbila. Stará konstrukce, ohýbaná dubová žebra, mahagonová obšívka, vše na měděných nýtech. Ze stavby Viktorie vím jak je to pracné. Majitel lodi mě řekl, že on není stavitel, on ji pouze už koupil, téměř hotovou. Ten původní stavitel ji prý budoval přes dvacet let a než stihl vyplout, tak zemřel. Jeho žena pak plachetnici prodávala a on ji koupil a zůstala mu i ta vdova. Když mě to dopověděl, tak se usmál a plácl svou partnerku přes zadek.

Dobře jsme se pobavili a pak společně vypluli. Pomohli mě ven z přístavu a pak se naše cesty oddělily. Pluj jsem dál asi do šesti hodin odpoledne a pak zakotvil v zátoce někde na 45 kilometru kanálu.

Byl jsem překvapený jak mizernou a nepřesnou mapu jsem dostal. Byla tam značena jen modře plavební dráha a komory. Jezera, zátoky, hloubky mapa neřešila. Dost mě pomohla knížka, kterou jsem měl s sebou – Stavba a opravy rekreačních plavidel. Na konci knihy byl kilometrovník a popis řek – Vltava, Labe a Odra. To uvíznutí v blátě nezapomenu...

Plavba pokračovala dál, před komorou Lehnitz mě předjel šíf. Šífy s velkým výtlakem plují kanálem a před sebou tlačí vodu – vlnu. Ta vás nabere, rozjede vás to a pak vás vlna předjede a zpomalí. Šíf mě minul docela rychle a z paluby se ozvalo: „Tome, ty vole, co tady děláš!“ Dodnes nevím, kdo to byl.

Za komorou Lehnitz jsem začal potkávat polské šífy, rezaté, odřené. Ty německé se mi líbili víc. Občas na nich plula celá rodinka, vezli třeba náklad železného šrotu. Nahoře na kabině měli malé osobní auto. V oknech květináčky s muškáty. Po palubě běhaly jejich děti. Pěkné. Vypadalo to, že jsou na dovolené.

V 17,30 jsem proplul kanálem nad železniční tratí. Vodní kanál vede nad, nikdy jsem to neviděl. Překvapilo mě to ale to nebyl všemu překvapení konec. Asi za další dvě hodiny plavby se přede mnou objevila další komora. Naplul jsem do ní a čekal až začnou vypouštět vodu. A nic!

Překvápko – plavební komora Niederfinow. Zajímavá obrovská konstrukce z oceli. Připomíná spíš obrovský výtah. Loď najede do „bazénu“ a to celé se pomalu spouští dolů. Výšku jsem si odhadl asi na 30 metrů. Plavební kanál vidíte nad sebou, uzavřený vraty a ani kapka neukápne. Celé to monstrum bylo postavené ještě před válkou. Obdivuhodné.

Dole pod komorou jsem dal řeč s posádkou polského šífu. Východní Odra je nesplavná díky povodni. Radost jsem z toho neměl. Nicméně plul jsem další den dál na komoru Hohensaaten. Čekal jsem na průjezd, ale začala se zvedat voda v kanálu a pak ohlásili zákaz plavby i na Západní Odře. To je v háji, seděl jsem nešťastně u lodi. Další dny v pr... Přišel ke mně majitel motoráku co stál nedaleko ode mě. „Kam pluješ?“, zeptal se. „Do Štětína a pak dál po moři do Gdaňska“, řekl jsem mu s nešťastným výrazem v tváři. „Moment“, houkl a odběhl na velín komory. Vylezl po chvilce a ukázal vztyčený palec: „Jeď!“ Otevřely se oboje vrata komory, bylo tam tolik vody, že komora prakticky nebyla, jen jsem projel. Vrata zůstaly otevřené Prudce stoupala hladina vody v plavebním kanálu, začala se rozlévat do luk. Nevěděl jsem kde je kanál a odhadoval to podle porostu a vrbiček na březích. Proplul jsem městem Schwedt a kolem páté se blížil k ústí kanálu do Východní Odry. Východní Odra, proud a velké množství plouvoucí trávy. Lidé na březích si mě prohlíželi, jako by viděli nějaké exotické zvířátko v ZOO. Bojoval jsem s proudem a těmi chuchvalci trávy. Každou chvilku jsem musel vytahovat motor a čistit vrtuli. Jěště, že jsem to měl tak dobře nacvičené z Labe. Nakormidlovat doprostřed řeky, uvázat gumicukem kormidelní páku, chcípnout motor, postavit se na záď, jedním pohybem vytáhnout motor i se závěsem z profilů do kokpitu. Orvat trávu z vrtule, vrátit motor do profilových kolejnic, nastartovat. UF!! Jsem skoro na břehu! Makačka, adrenalín, stres. Doplul jsem do Grifina a přistál u celníků: „Kam ses to vydal, letí jsem na nás povodeň od vás z Čech!“ Okolo sedmé jsem byl v předměstí Štětína a v osm jsem vplul do města. Všude jsem viděl obložené nábřeží a domy pytli s pískem. Po řece jezdily policejní čluny, které mě nahnaly k nábřeží, kde stála loď Kapitanatu portu. Bylo to pod Valy Chrobrego. Uvázal jsem se za nimi k nábřeží. Byli zvědaví a tak mě pozvali na svou loď. Odpočíval jsem v dobré společnosti na palubě lodi kapitanátu. Lili do mě vodku a zpovídali mě. Pak mě věnovali mapu Štětínského zálivu, slíbili mě sehnat starší vysílačku a zavzpomínali na Richarda Konkolského. Jeden z posádky mě říkal, že mu pomáhal pašovat palivo na Niké, když Richard měl namířeno odplout přes oceán.

Ranní kocovina, to je věc! Startoval jsem ráno motor asi na pětkrát. Pak jsem zabloudil ve spleti štětínských přístavů, kanálů a nábřeží. Nějak jsem doplul (domotal se) na jezero Dabie a uvázal Gandalfa vedle boku S/Y Polárka v klubu Palace Mlodziedzi.

Kapitán Ondra Kotáb, uviděl českou vlajku, smál se na mě jako měsíc, znali jsme se ze stavby Vitorky. Pomohl mě postavit stěžeň a vyměnit olej - převoďák v noze motoru. Pak jsem šel shánět mapy. Neměl jsem žádné námořní mapy, chtěl jsem do Gdaňska a jak na potvoru nikde nic. Měl jsem jen automapu Německa a Polska + tu mapu zálivu z lodi Kapitanatu. Pár přístavních povalečů posilněných vodkou a pivem si ze mě utahovalo: „Hele, víš co je nádražní navigace?“

„No nevím, jak bych to měl vědět, tak se pochlub co to je“, bručel jsem na ně. Chechtali se: „ To někam připluješ a pak běžíš na nádraží podívat se na ceduli, kde jseš“

Radeji jsem se rozloučil, mávl na sympatického Ondru Kotába, kopl do vrtule a odplul. Jezero Dabie jsem znal, už jsem tady plul na Polárce a na svém malém překližkovém Korzáru v roce 1995.

Samé rybářské sítě. Jena vedle druhé, natlučené smrkové tyče do dna a mezi nimi natažená spleť sítí, jako pavučiny. Volné průjezdy mezi nimy jsou označeny bíločervenými kosočtverci. Bílá znamená volná voda, červená sítě. Proplul jsem jezero plné sítí a uvázal se u vraku betonové lodi z druhé světové války. Místní tomu vraku říkají Betonowiec. Když se jezdí štětínské regaty tak Betonowiec slouží jako točná bóje. Trčí z něj dráty a pomalu se rozpadá. Je skoro sto metrů dlouhý, stěny jsou dvacet centimetrů železobetonu. Na zádi roste košatý Bez. Místní jachtaři ho tam chodí hnojit, když u Betonovce prespávají jako u mola, proto se mu tak i na tom betonu daří. I já ráno přidávám ke kmeni svou hromádku. Nechce se mi na břeh. Ten vrak je jako ostrov na severním okraji jezera Dabie.

Tak jo, jedu na Trzebiez, třeba tam seženu mapy co potřebuju. Předpokládaná velká voda se nekonala. Všechno to co přiteklo od nás z Čech se rozlilo v obrovské deltě Odry. Jestli se zvedla hladina o necelý metr. Bylo to však znát na proudu. Všechna ta voda pomalu vytékala z delty a zálivu do Baltického moře. Po cestě mě přijel zkontrolovat policejní člun. Ukázal jsem jim papíry od lodi, víc nechtěli vidět. Popřáli dobrou plavbu a zmizeli.

V Trzebiezi jsem dotankoval do kanystrů palivo. Benzín do mého dvoutaktu. Musel jsem ho „ochutit“ olejem do benzínu. 'Podle zásady – vše míchat na břehu, do lodi nepatří kanystr s čistým benzínem. Už se pár lidí spletlo a nalilo nemíchanej benzín. Zadřeli to a v ten nejnevhodnější okamžik. Kdy bylo motoru nejvíce potřeba. Proto poctivě míchám benzín na břehu a pak až uskladnuji v lodi.

Sehnal jsem mapy, celé polské pobřeží, kus Dánska a měl i ostrov Bornholm. Hodnej bocman mě věnoval i staré námořní Locje (průvodce). Mapy byly z roku 1968, takže straré jako já, ale co, darovanému koni na zuby nekoukej a pobřeží se zase až tak nemění. Měl jsem mapy a celej šťastnej mazal na plný plachty do Swinoústí. Proplul jsem Piastowskim kanálem a uvázal Gandalfa u celnice nedaleko výjezdu na otevřené moře. Seděl jsem v kokpitu a nějak to na mě sedlo...co? Respekt, zodpovědnost, obavy, strach? Nevím, byl to zajímavý psychologický moment. Nikdy jsem neplul po moři sám bez posádky. Mám na to? Jsem dobře nachystaný? Co když přijde bouře? Zvládnu to? Z úvah mě probral celník. Sympaťák s červeným nosem. Sedl ke mně do kokpitu, koukl do pasu. A pak se upřímně zeptal jestli nemám něco ostřejšího k pití. Měl jsem poslední láhev rumu na „úplatky“ a vodní stop. Nerozvážně jsem mu podal láhev a sahal do lodi pro hrnek. Než jsem stačil něco udělat, tak ji do sebe nalil. Celou a skoro ani nepolykal! Mlask a řekl, že má nějaké problémy doma s manželkou. Odpotácel se zpět do celnice, ještě předtím mi sdělil čerstvou předpověď počasí.

Bylo pěkně, vítr do třech beafourta a od jihozápadu. Téměř žádné vlny, tak jsem se rozhoupal a vyplul.

Byl jsem na slané vodě. Má "lososí" plavba byla u konce a ta další, to už je jiná kapitola.

Baltické plavby na otevřených plachetnicích

Každým rokem vyplouvají z polských přístavů otevřené gáflové dvoustěžníky, tzv. Dezety, na náročné baltické plavby. Plavby, které se jen málo liší od těch dávných vikingských – otevřené plachetnice bez motoru, vybavené pomocnými vesly a severské počasí (silný vítr, mlhy, déšť). I v dnešní době luxusních charterových Bavárií, Sun Odysseú a jiných typů lodí, skvěle vybavených elektronikou, GPS, autopiloty atd. , dávají někteří jachtaři přednost syrovému, naturálnímu dobrodružství na moři. Na ploutvových plachetnicích bez kajuty pro 12 členů posádky, o délce 8,5 m a ploše plachet okolo 31 m2. Plachetnicích, které jsou velmi dobře vybalastované (600 – 800Kg) a jejich vzduchové komory zajištují plovatelnost i při úplném zalití vodou. Však také, než takováto plachetnice vypluje na svou mořskou plavbu, tak je inspektory řádně prověřena. Je do ní vložena olověná zátěž o hmotnosti cca 900 kg a je zcela zalita vodou. Pak plachetnice dvě hodiny leží na vodě a nesmí zatonout. Po tomto testu dostává „zelenou“ a může vyplout. Polské předpisy pro tento typ plachetnic stanoví příbřežní plavbu do vzdálenosti maximálně 5 Nm od pobřeží a minimální posádku tří osob. Polské lodě ale vyplouvají na celý Balt. V roce 2002 polská Dezeta S/Y Sum doplula na ostrov Gotland a zakotvila ve Visby. V roce 2005 Dezeta S/Y Bo Warmia plula ze Swinoujscie na ostrov Bornholm, a pak po návratu na polské pobřeží pokračovala do Gdaňska. V roce 2008 polská mládež ve věku cca 16 – 20 let na dezetě S/Y Kaktus plula ze Štětína do Darlowka a zpět. Dva polské otevřené gáflové dvoustěžníky můžete potkat i ve vodách Jaderského moře. Plaveb je samozřejmě daleko více a o všech nemohu vědět.
Jedna ještě stojí za zmínku. Jde o flotilu Dezet, které každoročně už patnáctým rokem vyplouvají s dětmi a mláděží z přístavního města Kolobrzeg do německého Barthu, na zhruba třítýdenní plavbu, při které překonávají vzdálenost okolo 500 Nm. Mládež je zde pod dohledem zkušených instruktorů a během těchto plaveb v průběhu let si mnoho mladých lidí „ szlifowalo swoje morskie rzemioslo“, jak říkají polští instruktoři. Plachetnice pro tyto plavby nejsou vybaveny motory a všechny manévry jsou prováděny pod plachtami. Už se málokde vidí, že plachetnice připlouvá do přístavu pouze pod plachtami, a navíc, je-li to dvoustěžník. Ovšem že ne všechny přístavy jsou k tomuto vhodné. Do některých z nich nelze, vzhledem podmínkám a dnešní přeplněnosti, pod plachtami vplouvat. Polské dezety ale mají vesla a posádky si dokážou poradit i ve velmi přeplněných přístavech. Těsně před přístavem plachty dolů a mezi kůly nebo na bóje v maríně na veslech. Není
lepší školy jachtingu, než když se mladá posádka blíží k přístavu a určuje svou polohu pomocí terestrické navigace (pluje se bez GPS), rozhoduje se a připravuje svou loď k přistávacímu manévru pouze pod plachtami. Vpluje do přístavu, uváže loď, tak jak to „kultura jachtowa„ požaduje - lano pod lano už uvázané plachetnice a instruktor pak vydává příkaz: „ Panowie! Klar portowy!“ a posádka balí plachty, smotává lana ..., vše tak, aby ani zvídavý pohled místních jachtařů nenalezl chybičku. Taktéž i manévr při odplutí z přístavu vyžaduje správné rozhodnutí a taktiku – odkud fouká, kolik je místa, použít plachty nebo odplout pomocí vesel? Přednost se dává samozřejmě plachtám. Během této třítýdenní plavby se posádky učí všem potřebným dovednostem k bezpečnému vedení plachetnice – ovládání plachet, kormidlování, taktice, meteorologii, navigaci, vázání uzlů i jachtařské etiketě.
A jak se na otevřených plachetnicích spí? Nebo co v případě zhoršeného počasí za plavby – silný vítr, déšť?
Každá polská plachetnice tohoto typu má ve své výbavě soustavu perzeniků (tentů), které posádka přehodí přes gáfle a vypne je na boky lodí. Vznikne tak jeden velký stan, který kryje celou loď. Posádky pak zvednou podlážky a umístí je přes veslařské lávky. No a spací plošina je vytvořena. Pohodlně se na ní vyspí celá posádka.
V případě nepříznivého počasí je nutné kvalitní oblečení, neboť za deště a silného větru na plující plachetnici není možné použít perzeniky. V případě bouřlivého větru je posádka dobře oblečena a má vesty a harnesy. Na plachetnici, která nemá kajutu, je potřeba, aby všechna voda, která přejde přes boky plachetnice byla vylévána. Nejlépe se osvedčila vědra. Tyto plachetnice jsou schopné plout ve velmi silném větru a ještě v 6 stupních Beafourta plují „suše“. Záleží ovšem na kurzu plavby vzhledem k větru. Po větru pouze s kosatkou dezeta ustojí i vítr 8 – 9 stupňů Beafourta (vyzkoušeno na etapě Barth – Stralsund, kdy flotilu zastihl silný „szkwal“ a v ostrých a krátkých vlnách braly minimum vody). Při křižování proti větru je to značně horší, protože je nutné plout s narefovaným bezanem a kosatkou. Plachetnice se více pokládá a údery některých vln zvedají vodní tříšť, která pak letí přes bok lodi. S každým úderem vlny je dezeta těžší a těžší ... V tomto případě je nutné, aby posádka „kýblovala“. Tedy, pokud chtějí někam doplout. Pokud nespěchají, lze použít taktiku stání v dryfu (dvoustěžníky skvěle leží v dryfu).
Před patnácti lety, kdy tyto plavby začínaly (Kolobrzeg – Barth), pluly kolobrzeskie dezety bez jakéhokoli zajištění. V dnešní době vzhledem k tomu, že na palubách lodí jsou děti a mládež ve věku 12 – 15 let, zajišťuje celou akci motorová loď M/Y Pilot z Kolobrzegu. V případě nouze (bezvětří) nebo pokud se některá z dezet „někde zatoulá“ bere plachetnice do vleku. V případě zhoršených povětrnostních podmínek si ale každá z plachetnic musí pomoci sama. Ve štormových podmínkách není vlečení více lodí bezpečné.
Jsem velkým obdivovatelem těchto plaveb, které se podobají vikingským plavbám a skláním se před polskými instruktory, kteří jsou ochotni brát na sebe zodpovědnost za mládež na palubách Dezet.

Mokrá plavba okolo Usedomu

Vypluli jsme z přístavu, za velmi pěkného slunečného počasí. Propluli jsme Piastowskim kanálem na Štětínský záliv a za slabého větru jsme dopluli na malý ostrov Chelminek, který vznikl při budování a prohlubování plavebních drah pro velké obchodní lodě směřující do Štětína. Je zde malý přístav, tak pro čtyři malé plachetnice. Nikde není žádné zázemí(toalety, sprchy…..), proto se tu nic neplatí.
Přespali jsme tady a ráno jsme přepluli do přístavu Trzebiez, kde jsme se odbavili u celníků, nakoupili chléb , doplnili vodu a vydali se na cestu přes záliv k německým hranicím. Vítr vál od západu a pěkně sílil. Bylo nutné neustále křižovat a dávat pozor na velké množství rybářských sítí umístěných mezi dřevěnými kůly - dokonalé pasti pro neopatrně plující lodě.
Po několika hodinách plavby, jsme minuli polskou celní loď střežící poctivě hranici označenou pásem žlutých bójí. Na německé straně bylo lépe, žádné rybářské sítě ani navigační nebezpečí(mělčiny, kameny….). Jen přibývalo oblačnosti a větru. Bylo nutné zrefovat hlavní plachtu ale i tak loď plula v pěkném náklonu. Několikrát jsme projeli pásem silného deště. Občas byla přeháňka tak silná, že jsme neviděli jachtu plující nedaleko od nás. Na konci zálivu bylo nutné nastartovat motor a vplout do úzké dráhy vymezené bójemi.Vítr byl dosti silný , zvedal ostré krátké vlny a motor sotva stačil udržovat loď v pohybu a dobrém kurzu. Pomalu jsme se posunovali do míst chráněných od větru a vln.
Stav oblohy, směr větru a přeháňky- to vše varovalo před příchodem silné studené fronty. Přespali jsme u zvedacího mostu Zecherin bezpečně uvázáni na zdvojeném lanu. Ráno jsme se vydali v západním větru na plachty řekou a jezerem do města Wolgast. Vítr opět zesílil a my jsme pluli s maximálně zrefovanými plachtami( malá bouřková kosatka a dva refy na hlavní plachtě). Příď plachetnice řezala vodu šesti a půl uzlovou rychlostí a občas přes příď lodi přeběhla vodní tříšť , která pak končila na obličeji kormidelníka.
Po pěkném několikahodinovém jachtingu jsme uvázali loď ve Wolgastu v marině za mostem. Za děště a větru, co vydával v lanoví zakotvených lodí nepříjemné svištivé zvuky , jsme odešli na obhlídku města. Byli jsme dobře skryti, před bouří, která se hnala přes Pomořanskou zátoku vzdálenou pár mil od nás. Další den jsme se přesunuli plavbou vnitřními vodami do přístavu Peenemunde. Vítr měl stále svou sílu a oblačnost ne a ne se roztrhat. V přístavu jsme potkali krásnou německou jachtu s českou posádkou. Čekali schováni před bouří, dva nebo tři dny. Přístav znali skoro zpaměti a okolí měli dokonale prochozené. I naše posádka prozkoumala místní turistické atrakce – ruskou ponorku a muzeum raket.
Přes noc se vítr trochu umoudřil a na moře se dalo druhý den vyplout. V závětří za pobřežím Rujány jsme se vydali do Sasnitz. Tam jsme přespali a ráno vypluli v ještě stále silném západním větru zpět do polských vod. Čekal nás přejezd, zhruba 50 nám. mil a odměnou za neustálé křižování proti větru před pár dny, nám byla rychlá plavba v zadobočním větru. Sjíždění vln a rychlost okolo sedmi uzlů. Vzdálenost, kterou jsme pluli proti větru a vlnám několik dní zálivem a vnitřními vodami jsme „ přeletěli“ mořem za osm hodin! Mokrá a chladná plavba skončila, posádka odjela domů.Po jejich odjezdu se odpoledne nad Baltem utišil vítr a vysvitlo slunce. Po bouři zůstalo na plážích spousta vyplavených trav, kamínků a malých bílých mušliček nad kterými se skláněli turisté a hledali mezi nimi v písku malé úlomky jantarů….

Jak jsem neplul kolem světa - 1

Seznámení s Rudou Krautschneiderem

V září roku 1995 jsem seděl u počítače ve Výzkumném ústavu rybářském a hydrobiologickém ve Vodňanech a psal diplomovou práci. Seděl jsem u toho spoustu hodin, byl jsem utahaný a tak jsem se chvilku procházel chodbou ústavu. Zrak mě padl na nástěnku s přicvaknutým papírem. Zaujal mě obrázek staré plachetní lodi s textem v polštině. Se zájmem jsem se začetl. Jednalo se o plavbu kolem světa na replice plachetní lodi. Doba trvání okolo šesti let. Hledali lidi různých profesí - potápěče, vědce, jachtaře. Podepsán byl Rudolf Krautschneider a polská vědecká pracovnice z Varšavy Malgorzata Szlaminska. Moc mě to zaujalo, a protože v té době jsem už měl na kontě pár pěkných jachtařských akcí, tak jsem neváhal. Opsal si z papíru číslo na Rudu, došel k telefonu a vytočil ho. Na druhém konci se ozval dívčí hlásek: „Táta není doma, je na moři, zavolejte si za tři týdny."

Tři týdny čekání, netrpělivosti a plánů. Konečně očekávaný den telefonu. Srdce mě bušilo až v krku. „ Vy máte zájem o naši plavbu, dobře tedy, pojeďte se mnou na plavbu do Dánska. Odplouváme ze Štětína koncem listopadu. Zvu vás," ozvalo se ze sluchátka.

Vzal jsem si v práci neplacené volno na tři týdny, sbalil si teplé oblečení a odcestoval vlakem do Štětína. V Letohradu přistoupil do vlaku Krautschneider s několika lidmi. Přesně tak jsem si ho představoval. Dlouhý plnovous, námořnická hučka, hnědá větrovka, působil klidným a suverénním dojmem. Až dosud jsem o něm slýchával od jiných jachtařů a četl pár knih o jeho plavbách. Trémou jsem sotva mohl mluvit, pouze jsem pozoroval se zájmem ostatní a oni mě.

Ve Štětíně mrzlo a bylo dost sněhu. V přístavu stála zasněžená ocelová plachetnice. Legendární Polárka, s kterou Ruda obeplul Antarktidu spolu se dvěma kamarády Sorelem a Vojtou Dlouhým v letech 1990 - 1993. Plachetnice připomínala bitevní křižník. Úžasně pevný trup natřený základovou barvou, nerezový stěžeň ukotvený neuvěřitelně silnými stěhy. Velkolepý pohled! Vnitřek lodi mě také velmi zaujal a můj pohled okamžitě padl na ocelová kamna s komínem procházející kajutou. Vedle kamen stál bukový špalek se zaťatou sekerou na štípání dřeva. Celý interiér byl obložený vodovzdornou překližkou a spíš jsem měl dojem, že nejsem v lodi, ale na nějaké horské chatě. Zaujal mě i veliký stůl uprostřed salonu, pod kterým seděl originální motor z traktoru Zetor, myslím, že typ 7245.

Ometli jsme z paluby sníh a bez problémů vypluli. Plavba byla také v pohodě a bez problémů, jen mi dobrý dojem trochu zkazil Ruda, který mě po pár dnech plavby zkasíroval o 4 000,- Kč. Proč? Vždyť mě pozval a o žádném placení nebyla řeč?? Měl jsem pomáhat zimovat loď a dělit se s ostatními o náklady. V polovině plavby nás Ruda v jednom přístavu opustil a odjel vlakem do Čech. Určil jednoho z posádky kapitánem, rozdal pár rad a zmizel. Byl jsem tomu docela rád a spokojeně si vydechl. Dopluli jsme v pohodě na Bornholm i zpět do Štětína, a zazimovali dobře Polárku. Až na pár divných dojmů se mi plavba líbila a po cestě vlakem domů jsem o všem přemýšlel a zvažoval co dál.

Jak jsem neplul kolem světa - 2

Námořnická zabijačka

Asi měsíc po zkušební plavbě do Dánska, jsem dostal pozvání od Aleny, která s námi také plula, na pravou nefalšovanou námořnickou zabijačku. Vše se mělo konat na vyhlášeném a legendami opředeném ranči u Rudova kamaráda a spoluplavce Sorela. Skočil jsem do vlaku a jel do Dlouhé Třebové.

Pohled na ranč mě trochu zklamal, veliká chalupa, tak trochu neudržovaná, kolem které se páslo pár ovcí. Vkročil jsem na dvorek. Tam jsem uviděl pár kluků, s kterými jsem plul na Bornholm a zazimovával Polárku. „Ahoj kluci!" Skoro žádná reakce, přitom jsme si na plavbě dost rozuměli. Porozhlédl jsem se okolo a zajímalo mě, co bude s tou zabijačkou. Nic jsem neobjevil. Pouze všichni pilně pracovali, řezali, brousili a svařovali ocelový trup asi desetimetrové plachetnice pod střechou kůlny. Nikdo se mnou nepromluvil slovo, jen mě všichni nenápadně pozorovali. Připadal jsem si jako v ději nějakého amerického westernu. Dodal jsem si odvahy a oslovil Sorela: „Nechcete tu s něčím helfnout?" Odbyl mě slovy: „Práci je třeba hledat!" A někam odešel. Ostatní se sklonili více nad svou prací a čekali, co bude.

Pocházím z vesnice a byl jsem u desítek zabijaček. Sami se strejdou jsme jich udělali spoustu. Věděl jsem, jak to chodí. V nějakém kumbále byl pařák na ohřev vody, v kolně sekera a hromada bukových a borových špalků. Hrál jsem komedii jako ostatní hoši na dvorku. Nikoho jsem si nevšímal a štípal špalky, až lítaly třísky. Jak jsem byl rozjetý, tak jsem jim tam rozštípal všechno to poskládané dřevo, k velké nevoli Sorela, protože tam měl rozdělené suché a mokré špalky. No a já mu to všechno smíchal a utvořil z toho jednu velkou obrovskou hromadu. Až mě ho bylo trochu líto, jak tam stál a mlčky zíral na tu kopici, když se vrátil na dvorek. Mezitím přijel Ruda s řezníkem. Za zvuku vyběhaného motoru a v oblaku kouře z šedivého bakelitového draka - trabanta combi. Ihned si mě všiml, pozdravili jsme se a šli jsme všichni společně do chlívku na čuníka. V chlívku pochrochtával pašík s velikou hlavou a štětinatým, jako prut ohnutým tělem. Vypadal jako veliká štika v době nedostatku. Řezníkovi nepatrně zacukali koutky, ale neřekl nic a začal si chystat vercajk. Začal jsem mu pomáhat, tak jak jsem byl zvyklý z dřívějška se strejdou. Práce šla dobře a k pozdnímu odpoledni se na plotně škvařilo sádlo a v horké vodě se obracely jitrnice. Ruda si se mnou povídal a ostatní kluci začali také. Vyprávěly se různé historky z plaveb. Ruda pak hrál na kytaru a zpívalo se. V kuchyni u Sorela bylo útulno, teplo a příjemně, bylo to super. Prostě pohoda, kterou na chvilku přerušil řezník. Zvedl hlavu od plotny, kde bylo vyškvařené sádlo, a pronesl: „Teda pánové, měl jsem před lety doma vykrmeného kačera, a když jsem ho tenkrát zabil a vyškvařil z něj sádlo, tak z něj bylo víc než z toho celýho vašeho prasete!" Jednotlivé výbuchy smíchu zarážel poněkud kyselý Sorelův obličej. Jen Ruda se smál na celé kolo a raději nás vyvedl na dvorek, kde následovalo hromadné focení pod transparentem s nápisem vepřové speciality. Přespal jsem na ranči do druhého dne. Byla neděle a já musel zpět. Sbalil jsem si batoh a byl na odchodu. Mezi dveřmi mě zastavil Ruda a zeptal se, jestli tady chci s celou partou zůstat a stát se členem posádky pro plánovanou plavbu. Řekl jsem mu, že zatím nevím, rozloučil se a bez jediné jitrnice odjel domů „hladovej jako vlčák".

Jak jsem neplul kolem světa - 3

Katr Semanín

Doma bylo dost času na přemýšlení. Hrály ve mně různé pocity. Obrovská chuť absolvovat cestu kolem světa, na plachetnici - sen každého jachtaře. Zároveň mou chuť a nadšení brzdili rodičové, nedostudovaná vysoká škola a dívka, s kterou jsem chodil. Rozhodl jsem se, že se ještě jednou vypravím o víkendu na ranč a pak se uvidí. Napodruhé se mi hned dostalo přátelského přijetí. Dokonce jsem mohl ochutnat i guláš ze zabitého čuníka. Měl jsem pocit, jako po úspěšně vykonané přijímací zkoušce. Odpoledne jsem pomáhal svařovat příčky uvnitř ocelové rozestavěné plachetnice. V neděli jsem opět odcházel na vlak, ale už v doprovodu Rudy, který měl cestu stejným směrem a potřeboval cosi zařizovat. Cestou jsme se bavili o plánované plavbě a znělo mi to tak dobře, že jsem po pár dnech zvedl telefon a zeptal se Rudy, jestli by mě vzal do posádky. „Beze všeho, souhlasím, beru tě, přijeď příští víkend a dohodneme se," zněla odpověď.

Dohoda byla taková, že nastoupím do Semanína u České Třebové na práci na katru. Byla mě slíbena smlouva a účast na zkušební plavbě na Shetlandy. Ruda mi dost lichotil a tvrdil, že jsem jediný, kdo má nějaké větší zkušenosti s plavbou. Šel dokonce tak daleko, že mi sliboval kapitánování Polárky. Měl hodně plánů. Jedním z nich bylo využití mé plachetnice Nicol, která měla absolvovat plavbu také, jako výsadkové plavidlo. V Rudově podání to mělo hlavu i patu, tak jsem svou plachetnici dopravil do Štětína a uvázal ji vedle Polárky.

V červnu jsem odešel z práce (pracoval jsem jako učitel na soukromé škole při diagnostickém ústavu), opustil jsem levný podnájem v Praze, na studovanou školu jsem přestal úplně myslet (měl jsem před státnicemi) a nastoupil na katr do Semanína. Bylo to překvapení. Napůl opuštěné bývalé JZD, kde si Ruda pronajal halu bývalého teletníku. V hale byl instalován katr, pásová pila a dva vysokozdvižné vozíky. Všude okolo nepořádek, kopřivy a uprostřed toho dvě maringotky, kde bydlela část budoucí posádky. Na katru se řezalo dřevo na prodej, lepší prkna a fošny se odkládaly na stavbu lodní repliky. Pracoval jsem a každý den vyhlížel Rudu kvůli podepsání smlouvy, kterou mi slíbil. On se ale neobjevoval, prý nemá čas, a že musí cosi zařizovat v Polsku atd. Po nějaké době jsem zjistil, že nikdo z kluků žádnou smlouvu nemá. Šlo pouze o dohodu - přijeď, zůstaň, makej, a jestli to vydržíš, tak pojedeš na plavbu kolem světa. Bylo mi to divné, proč tedy Ruda se mnou mluvil o smlouvě???

Na práci u katru a v nedalekém lese při těžbě dřeva se vystřídalo velké množství lidí různých věkových skupin i profesí - muži, ženy, studenti, pár narkomanů a několik polepšení chtivých alkoholiků. Většinou se o plánované akci dozvěděli z letáků, novin, časopisů a přednášek, které měl Ruda na různých místech naší republiky. Někteří přišli se sbaleným batohem, který okamžitě hodili do kouta a beze slova se vrhli do práce. Jiní byli opatrnější, jezdili pomáhat o víkendech a pak po zralé úvaze zůstali nebo se už neukázali. Někteří posílali Rudovi peníze a asi doufali, že si předplatí lodní lístek na plavbu. Vím o jednom, který posílal půl své výplaty. Nově příchozí pracovali den, týden, někteří i déle, než pochopili, že se do posádky nedostanou, nebo že to není pro ně - nepohodlí a těžká práce bez výplaty s vidinou nejisté akce a Rudových slibů. Odešli, ale vykonaná práce zůstala.

Na katru jsem pracoval dva nebo tři týdny a pak jsem podle původní dohody s Rudou odjel do Štětína, kde jsem měl dohodnutou plavbu na své lodi se svou dívkou. Potom jsem měl slíbenou účast na plavbě na Shetlandy. Dost jsem se na to těšil, ale z plavby sešlo a bylo mi to odůvodněno tím, že jsem toho ještě moc neodpracoval. Zato ještě ten den jsem byl „převelen" na odloučené pracoviště do přístavního města Kolobrzegu na břehu Baltu.

Jak jsem neplul kolem světa - 4

Kolobrzeg

Tak jsem se ocitl v Kolobrzegu, v rybářském přístavu ve starém hangáru. Stál jsem tam a fascinovaně se díval na nedokončenou dřevěnou plachetnici s nádherným tvarem. Šlo o konstrukci gáflového škuneru, který tam spal pod dvacetiletou vrstvou prachu, obložený nejrůznějším harampádím. V přístavu u rybářů jsem se dozvěděl, že plachetnici začala stavět parta šesti lidí. Nejdříve z nejrůznějšího materiálu, který byl levně k dispozici, postavili hangár, který „nalepili" na malý domek a začali budovat. Dokázali postavit dubovou kostru s ohýbanými lepenými žebry a část trupu pokrýt obšívkou z modřínových planěk. Plaňky byly k žebrům připevněny měděnými nýty. Pravděpodobně by loď dokončili, ale hangár se stal postupem času místem bujarých oslav a stavba plachetnice vázla. Tragickou smrtí hlavního tahouna party stavitelů skončila úplně. Od té doby na nedokončený trup padal prach a z hangáru se stalo skladiště. Po dvaceti letech loď objevil Ruda a za slušný peníz ji získal s tím, že ji dostaví a vypluje.

Ve třech lidech jsme měli za úkol zbavit trup lodi prachu a postarat se o tu hromadu uskladněných věcí a nepořádku. Pohledat a opravit staré nářadí a stroje na obrábění dřeva. Zapojit znovu elektrické zásuvky a pomalu dokončovat obšívku trupu ze zbylého materiálu, ještě po bývalých stavitelích.

Byl jsem ve svém živlu, připadal jsem si jako archeolog a objevoval staré věci v hromadách nepořádku a starých regálech. Staré námořní mapy, kompasy, plachty, zaprášená knihovna plná navigačních příruček. Spousta knih od lidí co vykonali nějaké dálkové plavby, ať už sami, nebo s posádkou. Zapomenutá jména a popis úžasných plaveb a dobrodružství. V hangáru bylo velké množství starého jachtařského vybavení, až přecházel zrak.

Prvních pár týdnů zabral úklid hangáru, byla to dost špinavá práce. Potom jsme se pustili do oprav nalezeného nářadí - nasazování topůrek na kladiva, sekery, broušení dlát. Uvedli jsme do chodu pásovou pilu a soustruh na dřevo. Jak moc se mi teď hodilo, že děda byl truhlář. Z každého opraveného kousku jsme měli radost. Pracovali jsme až do večera, mnohdy až do té doby dokud jsme sotva pletli nohama.

Uběhlo dalších pár týdnů, kdy jsme opravili střechu hangáru a začali pracovat na trupu lodi. Po čase jeden z nás toho začínal mít dost. Byl u Rudy přes rok. Doma měl přítelkyni s dítětem. Pokud pracoval na katru v Semaníně, tak se vídali pravidelně. Teď už byl skoro tři měsíce mimo, a dopisy z Čech chodily čím dál méně. Bylo vidět, že by chtěl odjet zpět. Každý den netrpělivě očekával Rudův příjezd a rebeloval. Už jsme to tak s prací nepřeháněli. Vstávali jsme později a začali jsme společně chodit na pláž. Koupat se a házet létajícím talířem. Asi byl na nás zajímavý pohled, když jsme kráčeli lázeňským městem se zarostlými obličeji a v zaprášených, obnošených hadrech.

Ruda konečně dojel s tím, že se několik dní zdrží. Náš kolega rebelant ho okamžitě požádal o peníze na jízdenku do Čech. Ruda byl překvapený a s mírnou nechutí mu peníze podal. Kluk se sbalil a rychle zmizel. Za pár dní nám od něj došel dopis, kde psal, že od Rudy natrvalo odchází a že si jeho partnerka našla usedlejšího náhradníka.

Zůstali jsme v hangáru dva, Ivan a já. Pokračovali jsme v práci. Nýtovali jsme plaňky obšívky k žebrům. Jeden byl uvnitř trupu, v ruce kladivo a tvaroval údery kladiva hlavičku nýtu. Druhý stál venku, na rameni desetikilové závaží s hrotem a tlačil do nýtu z druhé strany. Hned na poprvé jsme zatloukli asi 120 nýtů. Pak nás tak rozbolela hlava, že jsme nebyli schopni druhý den nic dělat. Bylo to z obrovského množství úderů kladivem. Rány a otřesy, které se přenášejí z kladiva na ruku a po dlouhých kostech paže na kosti lebky. Rezonují a způsobují bolesti hlavy, opravdu nesnesitelné. Prozradili nám to staří rybáři, kteří kdysi stejným způsobem vyráběli své kutry. Řekli nám, že 100 zatlučených nýtů byla norma na den. Věděli proč! Pokračovali jsme v práci na obšívce lodi, a postupně, jak šly dny, jsem začal přemýšlet o smyslu a budoucnosti tohoto projektu.