Na Sasance do Egypta

Na Sasance do Egypta (rok 1999)

Část 1. Příprava k vyplutí

Na dvorku činžovního domu v jihočeském Písku stojí malá kajutová plachetnice. Odstrojená, bez stěžně, trup lodi se leskne pod novým polyuretanovým nástřikem.

Jmenuje se S/Y TINY, Sasanka 620 od polského konstruktéra Andrzeje Skrzata. Sasanky jsou původně zkonstruované pro jezerní plavby, mají vnitřní balast, ploutev a výklopné kormidelní listy.

Plachetnice TINY se ale chystá na plavbu po moři. Je přestavěna podle plánu našeho konstruktéra Ing. Davídka, který upravil původní polský projekt. TINY má pevný kýl s olověným balastem cca 350 kg. Kýl je svařený z ocelového plechu. Ve spodní části je nalité olovo a vrchní část slouží jako zásoba paliva pro motor (60l benzínu). Loď má pevný balanční kormidelní list. Trup, takeláž, plachty a vnitřní prostory kajuty zůstaly původní. Plachetnice nemá zabudovaný motor, jako pomocná pohonná jednotka slouží závěsná čtyřtaktní Honda 5Hp.

Usilovně pracujeme, Honza a já. Termín vyplutí se blíží, ale plachetnice není připravená. Desítky až stovky drobností, které jsou nutné udělat. Pedanticky kontrolujeme vše důležité, každou drobnost, každý šroubek. Mozek si přehrává všechny možné situace, které mohou za plavby nastat. Na všechno je třeba se dobře připravit. Mít vybavení na opravy, nářadí, klíče ke všemu, palivo, líh do vařiče, lékárnička.....nemohu vše jmenovat. Nelze nic vědomě ošidit. Moře potrestá opomenutí, lenost, nezodpovědnost a šlendriánství. Budeme tam sami a nikdo nám nepomůže. Nebudeme na charterové lodi v chorvatských vodách, kde stačí „pípnout" a připluje servis.

Makáme každý den, ale máme skluz, jak jinak....

Termín vyplutí jsme si dali na 12. července. Téměř jsme to stihli, ale zdržela nás zajímavá situace. Honza nechal ještě před nástřikem lodi pozinkovat ocelový kýl. Firma, která to dělala, nalila do kýlu vodu, snad kvůli ochlazení při zinkování. Zapomněli vodu pak vyčerpat. Prostor v kýlu na zásobu paliva pro motor byl skoro plný vody. Přišli jsme na to až když jsme začali dolévat benzín. Vešlo se tam ještě asi 15 litrů. Nepříjemné překvapení, které nám pak v budoucnu lehce znepříjemnilo život...

Nalévací hrdlo bylo docela úzké, tak jsme ten benzínovovodní koktejl vysáli velkým akvaristickým čerpadlem a dolili 60l čistého benzínu.

Byli jsme připraveni. Plachetnice měla čerstvý „techničák" byla dobře ukurtována na přepravníku a chlapík z odtahovky v Písku se těšil na cestu k italskému pobřeží.

Část 2. Jadran

Cílem naší cesty po souši byla marina San Giorgo v Itálii. Seděli jsme namačkaní v odtahovce a cestu nechali na řidiči. Bylo na něm vidět, že se na jízdu těší. Dostal slušně zaplaceno a bral to jako dobrodružství a s údivem vrtěl hlavou, když jsme mu sdělili plán naší plavby.

Cesta byla docela příjemná, chlapík z odtahovky ukecaný, ale dobrý řidič. Cestu vybral on a nevím proč, jestli byl zavřený tunel, nebo měl jiný záměr. S odtahovkou a lodí za sebou na přívěsu šplhal alpské serpentiny. Na jednom z vrcholů, kam jsme se dostali, nám oznámil, že jsme ve dvoutisících metrech. Tak jsme si s Honzou řekli, že to bude asi rekord a že žádná česká plachetnice nebyla nikdy tak vysoko :-)

Bezpečně nás dovezl až do mariny. Zacouval nám pod jeřáb a když byla loď na vodě, tak si natáhl vozík na odtahovku, popřál nám šťastnou plavbu a pelášil domů. Dodnes nechápu, jak to, že na něm nebyly vidět stopy únavy.

Plachetnice byla na vodě uvázaná u nábřeží a nám nastala práce s takeláží. Celý den práce s přípravou k vyplutí. Hodně nám pomohlo to, že jsme spoustu věcí připravili už v ČR.

V maríně byli i čeští jachtaři, měli tu celoročně ukotvené své plachetnice. Přišli za námi a vyptávali se kam s tou lodičkou chceme plout. „ Do Port Saidu a pak Suezem do Rudého moře", řekl jim Honza. Asi nás měli za hazardéry, nevím, ale manželka jednoho z nich nám pak vykládala, jak se těší na zítřejší den, že nemá být vítr a oni se budou flákat jen tak pod motorem....

Vypluli jsme na Jadran, motor nás vytáhl ven z mariny a jak jen to bylo možné, tak jsme vytáhli plachty. Směr větru nám přál a Honza mě s úsměvem řekl: „ Tak, teď plujeme na dovolenou do Řecka, v Řecku to bude dovolená a z Řecka já musím plout do práce". Bylo to trefné a dodnes si to pamatuju :-) ( Honza získal zajímavou práci v Káhiře).

Téměř celé Jaderské moře jsme pluli na jeden zátah. Dvě hodiny u kormidla, dvě hodiny spánku a pořád dokola. Rutina. Jedno přistání v italském přístavu Vieste. Dokoupit do kanystrů palivo, jedna noc a pryč, moc se nám tam nelíbilo.

Plavba Jadranem byla rutinní skoro až nezajímavá. Těšili jsme se na Řecko.

Část 3. Řecko - Kréta

Pluli jsme do Řecka „na dovolenou". Korfu, Paxos, Kefallonia, Zakinthos...byla to nádhera, pohoda, počasí s příznivým větrem. Kotvení na ostrovech, příjemné hospůdky hned na nábřeží. Hodili jsme kotvu ze zádi a příď uvázali na pachole, vystoupili z lodi, jeden krok a sedali jsme si na židli v hospodě. Nikdo nic neřešil, neorganizoval, nechávali nás v klidu. Pravda, pro jachtaře zde nebylo zázemí, pro vodu jsem chodil k místním lidem, na WC do brázdy za lodí. Denně jsme brali ploutve a pročesávali členité pobřeží ostrovů. Týden jsme se „poflakovali" po ostrovech. Za celou dobu po nás nikdo nic nechtěl. Vypadá tahle jachtařský ráj?

Vyplouvali jsme dál ze Zákinthosu kolem Peloponésu se zastávkou na starověkém olympijském stadionu. Přistáli jsme v přístavu Katakolon a pak jsme jeli autobusem směrem na Pyrgos a starověkou Olympii. Byl jsem nadšený, studoval jsem tělesnou výchovu a součástí studia byla i historie tělesné kultury. Historie starověkých her mě vždy zajímala. Mohl jsem si proběhnout starověký stadion! Startovat z bloků, které tam zůstaly zachovány. Dobrý pocit pro vystudovaného tělocvikáře.

Nastal konec dovolenkování. Honza musel do práce a Port Said a Suez byl ješte kus cesty. Obepluli jsme Peloponés a směřovali na Krétu. Při míjení Peloponésu se s námi připlaval rozloučit delfín. Vždycky jsme potkávali skupiny delfínů, malých, tak do dvou metrů délky. Tenhle byl sám a byl obrovský, nebo se nám tak zdál, voda zvětšuje. Naše plachetnice byla dlouhá něco málo přes šest metrů, on byl téměř stejně dlouhý. Nikdy už jsem takového delfína neviděl.

Další plavba na Krétu byla náročnější než plavba Jadranem. Opět dvě hodiny u kormidla a dvě hodiny spánku, ale vyšší vlny a silnější vítr. Jednu noc jsem byl tak uondaný, oči unavené, nebyl jsem schopen udržet kurz. Honzu jsem nebudil, jen jsem postavil plachetnici do dryfu, vypnul jsem červené světýlko kompasu (už jsem ho měl plné zuby...oči) a snažil se odpočívat. Chvilku spal a chvilku obhlížel tmavý obzor. Honza musel být také hodně unavený, když ho nevzbudilo jiné chování lodi v dryfu. Když mě končila služba, tak jsem loď znovu rozjel na kurz. Honza se pak divil kolik jsem toho (ne)naplul.

Kréta se ukázala na obzoru, impozantní, vysoká, hornatá. Pluli jsme do Chanie, dost foukalo od severu a vjezd do přístavu byl lehce adrenalínový. Dost vysoké vlny a závěsný motor co občas na vlně vyskočí z vody. Byli jsme v napětí ale vše dobře dopadlo. Obdivoval jsem u Chanie dva jachtaře, kteří řádili ve vlnách a větru na malých Optimistech. V přístavu jsme jen přespali, odpočinuli a ráno pluli do Iraklionu. Zesílil vítr, tak jsme tady zůstali o něco déle. Provedli drobné opravy. Sešil jsem potrhanou kosatku a pak se vydal na procházku podél dlouhé zdi chránící přístav. Na návětrné straně tloukly vlny tak, že občas přeskočily zeď. Byl jsem rád, že nejsme vyplutí na moři.

Posledním naším krétským přístavem byla Sitia. Až do této doby si nás nikdo nevšímal, vše bylo v pohodě. A teď problém. Odchytil nás úředník a začal prudit. Naštěstí Honza umí anglicky lépe než česky a tak se snažil všechno vysvětlit a prokládal to jadrnými českými výrazy. Úředníkovi jsme byli podezřelí, pluli jsme na takové malé lodi z Itálie až sem, asi to bylo nad jeho chápání :-)

Dva dny jsme tvrdli v Sitii a utíkal čas. A pak najednou změna....najednou byl úředník milý a pozorný, omluvil se nám. Dokonce nás vzal na nákup svým autem a mohli jsme odplout. Nechápali jsme, ale rádi jsme zmizeli z přístavu.

Část 4. Do Port Saidu

Před námi bylo 600 mil otevřeného moře. Příznivý vítr severních směrů. Co víc si přát. Hlavní plachtu jsme zajistili kontrašotem a kosatku „vypíchli" na vítr spinakrovým pněm. Vlny a vítr, krátká loď, krátký kýl a kormidlo bez skegu. Občas se stávalo, že nám loď vyostřila a postavila se proti větru a vlnám. Refování hlavní plachty nepomáhalo. Museli jsme jí sundat, ale chtěli jsme být rychlí. Dali jsme proto dvě kosatky, otevřeli je na motýla, „vystužili" je spipněma a pluli jako o závod. Rekordní počet uplutých mil za 24 hodin byl 130 mil. Na tak malou loď si myslím, že to byl úžasný výkon.

Kréta byla vidět na obzoru dlouho, ne a ne zmizet za obzorem. Plavba „odsýpala", měli jsme dobrou náladu, seděl jsem u kormidla a Honza na mě z kajuty houkl: „Dáš si polívku?" Jasně, že jo. Honza rozjel vařič, upnul hrnec na plotýnce. Držel jsem kurz a očima přejíždel moře a chvilkama se mi zdálo, že plujeme z kopce.

Najednou se z kajuty ozvalo zaklení. Pohled mi letí do kajuty. Oheň! V kajutě jsou plameny! Co se stalo? Honza jedním hmatem sáhl po hasičáku. Práškovej, otestovanej, nebyl prošlej...do prdele! Nefunguje! Bylo to jako ve snu, jako ve snu jsem viděl Honzu, jak vyhazoval hořící věci z kajuty do moře....spacák, matrace. Nemohl jsem odvrátit pohled na ten oheň, rukou jsem automaticky šátral po kbelíku na zábradlí. Z kajuty vyletěla plastová lahvička, trefila mě na břicho, po břiše a po pravém stěhně mě projela palčivá bolest...Líh!!! Všechno jsem pustil, omotal si kolem ruky otěž od kosatky a překulil se do moře. Byla to vteřina, ani nevím jak jsem se ocitnul znovu na palubě. Jen vím, že jsem lil jeden kýbl za druhým do kajuty...pořád a pořád. Honza byl už venku z kajuty. Plachetnice si putovala sama mezi vlnami. V lodi bylo po kotníky vody. Oheň byl uhašený a z kajuty se linul smrad spáleného molitanu. Seděli jsme z Honzou v kokpitu a dívali se na sebe. Nedokážu ty pocity popsat.

Zklidnili jsme se a začali se věnovat sami sobě. Honza měl ošklivou spáleninu na zádech a ruku samý puchýř, jak vyhazoval hořící věci. Já jsem měl červený flek na břiše a pár puchýřů na pravém stehně. V lodi byla dobře vybavená lékárna, ošetřili jsme se a pluli dál. Blbej hasičák, proč nefungoval?

Ukusovali jsme míle a statečně snášeli následky spálenin. Blížili jsme se do egyptských vod a začali řešit motor a palivo. Suezský kanál se pluje na motor dva dny. Přečerpával jsem benzín z prostoru v kýlu do kanystru, který patří k motoru. Byl už prázdný, jak jsme zajížděli do přístavů v Řecku a na Krétě. Nastartovali jsme motor, jako hodinky, nechali jsme ho běžet pár minut, pak začal kašlat a vynechávat. Co je? Palivo! Otevřel jsem víčko od kanystru a podíval se dovnitř. Dole na dně se přelévala „bublina" vody. Zbytek vody zůstal v kýlu asi jsme ho nedokázali vyčerpat všechno. Jak se té vody zbavit? Vzal jsem z lékárny tu největší injekční stříkačku, místo jehly nasadil hadičku, strčil jí do kanystru a tu bublinu postupně vysál. Hrozná piplačka. Existuje i jiný způsob jak se zbavit vody v benzínu? Asi ano, ale mě v ten moment nenapadlo nic jiného.

Část 5. Egypt

Vpluli jsme do Port Saidu, dýchl na nás Egypt. Nepořádek, horko, prach a mikrobi....no a ti mikrobi byl problém. Velmi rychle se nám na zranění po spáleninách objevil žlutozelený povlak. Lehce se nám zvýšila i tělesná teplota. Honza volal na ambasádu v Káhiře. Dostali jsme kontakt na doktorku, Slovenku, která žije trvale v Káhiře. Honza s ní domluvil termín naší návštěvy a byli jsme v pohodě.

Byli jsme skoro v cíli naší cesty. Ještě zbývalo sehnat vstupní razítka a proplout průplav.

Všude tady fungujou tzv. agenti, kteří za bakšiš vyřídí skoro všechno. Jeden se měl postarat o naše pasy a sehnat do nich razítka. Vypadal dosti nedůvěryhodně, s obavami jsem mu podal svůj pas, Honza byl úplně v pohodě a Arab zmizel s našimi pasy někam do města. Vrátil se...to byla úleva. Měli jsme razítka a ještě čekali na lodivoda. Samotné nás do Suezu nepustili. Proplutí se platí, za malou TINY chtěli 400 dolarů...uf! Přišel lodivod, nepříjemný poďobaný chlap. Nastartovali jsme a pluli na motor průplavem. Pluje se do Ismailie, tam se průplav rozšiřuje a my spustili kotvu v zátoce naproti nějaké budovy, kterou určitě budovali kdysi Angličané. Lodivod nás opustil, dojel pro něj člun. Druhá část průplavu se pluje další den a s jiným lodivodem. Měl přijít ráno okolo 9 hod. Bylo devět a nikde nikdo. Arabové v Egyptě čas neřeší, hodina sem, hodina tam. Seděli jsme na palubě, už začínali být nervózní a v tom k nám připlula anglická osmiveslice. Byla dost zdevastovaná, seděli v ní tři Arabové a nabízeli nám něco k prodeji. Neměli jsme zájem, tak odveslovali zpět na břeh. Jak to tady asi vypadalo, když tu vládli Angličané....

Konečně připlul člun s lodivodem. Mladý Arab, posadil se s vysílačkou v kokpitu a ukázal, že máme vyplout. V průplavu jsou proudy způsobené přílivem a odlivem. Pluli jsme s proudem. Byl to pro mě zážitek, plout na malé plachetnici Suezským průplavem. Pro někoho všední věc, třeba pro našeho lodivoda, který se úžasně nudil a občas vysílačkou podával zprávy o naší poloze.

Nudil se a prsty mu zvědavě přebíhaly po stoperech na kajutě. Otevřel, zaklapl a tak pořád dokola až se trefil na topenantu. Měli jsme přes ráhno perzenik, dobře vyšponovaný přes topenantu a otěže hlavní plachty. Odjistil stoper topenanty a bum! Ráhno mu přistálo na hlavě, jen to zazvonilo. Třel si rukou kudrnatou hlavu a omlouval se. Dali jsme perzenik do původního stavu ať na nás nepraží slunce a pluli dál. Bylo horko, tak jsme pili vodu a nabízeli i našemu lodivodovi. Zarputile odmítal, seděl se skřízenýma nohama a začínal být trochu nervní. Rozhlížel se po lodi a nakukoval i do kajuty. Nezeptal se, tak jsme ho ještě chvilku nechali dusit. Pak jsem vstal a stoupl si k zadnímu koši a vykonal malou potřebu. Arab vstal a zaujal stejnou polohu na druhém koši, stál tam dlouho a pak se s úsměvem posadil k nám do kokpitu. Byl to vůbec zajímavý chlapík, ne jako většina jeho krajanů. Už jen tím, že odmítl bakšiš na konci plavby a to jsme mu ho sami nabízeli. Přijal jen pár konzerv co nám zbyly po plavbě. Důkladně ale zkoumal složení a zajímalo ho jestli neobsahují vepřové maso :-)

Byli jsme na konci průplavu. Městečko Suez, kde měl Honza domluvené zázemí pro svou plachetnici. Kotviště na bóji. Pěkné místo. Odstrojili jsme a ukotvili loď. Mávli na araba s člunem, který nás vzal na břeh. V klubu na nás čekalo auto z ambasády z Káhiry. Honzův kolega. Potřebovali jsme se dostat rychle do Káhiry k doktorce aby nám něco dala na ty naše popáleniny. Jenže ještě nebyl konec, kde se vzal tu se vzal...arabský „úředník". Důležitý, primitivní, oblečený byl v bílé košili a tmavých kalhotách. Kolem pasu opasek se služební pistolí. Chtěl pasy a nějaký papír s razítkem, jakési povolení. Povolení k vystoupení na břeh! Ještě další čtyři hodiny čekání než povolil a mohli jsme odjet...uf! Do Káhiry jsme dojeli pozdě v noci, pár hodin spánku a ráno jsme vyrazili k doktorce.

Paní doktorka byla rázná dáma, vzala si nás pěkně do parády. První co bylo, že vzala do ruky kartáček a vyčistila (odřela) z ran ten žlutozelený povlak. Au! To bolelo! Píchla injekci a předepsala antibiotika. Pak nám sdělila, že jsme moulové a že jsme si ty rány měli koupat v moři, ve slané vodě a tím to desinfikovat.

Dávali jsme se s Honzou zdravotně do pořádku, poctivě polykali antibiotika. Bydlel jsem s ním v jeho bytě a čekal na přílet své přítelkyně Ivety (v současné době je Iveta má manželka). Po jejím příletu jsme všichni společně odjeli do Suezu na TINY a odpluli na nejbližší korálový útes. Strávili jsme tam pěkný víkend potápěním, šnorchlováním a co hlavně, desinfekcí našich popálenin, slanou vodou.

Bolelo to jako čert...

Byla to skvělá plavba, rád na ni vzpomínám. Díky Honzo.

Vždycky tě budu uznávat jako jednoho z nejodvážnějších českých jachtařů.