sobota 15. listopadu 2014

Jak jsem neplul kolem světa - 5



Odchod a poděkování

Hodně jsem přemýšlel i o Rudovi. Uvažoval jsem o tom, jestli budu s ním schopen žít na jedné palubě bez možnosti vystoupit a odejít. Ruda mě párkrát něco slíbil a ze slibů pak sešlo. Mrzelo mě to, protože jsem doufal, že co řekne, to platí. Četl jsem jeho knihy a poznal jsem ho osobně a vnímal jsem rozdíl. Jako by Ruda, kterého jsem znal z knih, byl někdo jiný, než Ruda v reálu tady. Cítil jsem, jak svou osobností ovlivňuje celou posádku i jednotlivce. Cítil jsem nepříjemný tlak a měl pocit, že se musím podřídit. Podřídit se Rudovi, přijmout jeho pravidla. Na nějaký čas jsem byl schopný takto fungovat, ale pak se sklínka pomalu začínala plnit ....

Navíc jsem si začal uvědomovat, že nemám žádné příjmy. Neplatil jsem si zdravotní ani sociální pojištění, to jsem také pustil z hlavy. Uvažoval jsem rovněž o nedokončeném studiu na VŠ (první termín státnic jsem prošvihl) a ve Štětíně stála má plachetnice, za kterou bylo nutno zaplatit stání v přístavu.

Potřeboval jsem mluvit s Rudou a netrpělivě jsem čekal na jeho příjezd. Jenže Ruda v domluvený termín nepřijel. Odjel s dcerou na dovolenou do slunného Řecka s cestovní kanceláří. Byl jsem tím rozmrzelý, protože jsem viděl, jak posádka pracovala na katru a my dva tady v Kolobrzegu bez volna a s velkým nasazením.

Ruda po návratu s Řecka navštívil Kolobrzeg, aby opět rozdal „duchovní" posilu formou nádherného povídání o plánech do budoucna. Pak si mě vytáhl stranou a začal se vyptávat, jestli bych byl ochotný prodat svou plachetnici ve Štětíně a peníze věnovat na dostavbu plachetnice Viktorky. Že bych pak měl místo v posádce jisté. Dokonce mi oznámil, že má kupce. Ne, nebyl jsem ochotný. Za den práce den plavby, taková byla nepsaná dohoda pro všechny! Pracoval jsem jako všichni ostatní a za to jsem měl místo v posádce! Pohárek přetekl.

Rozloučil jsem se a z projektu odešel. Nebylo to jednoduché, odpoutat se od skupiny fajn lidí, pracovitých, houževnatých a skromných. Dodnes na ně rád vzpomínám a s některými jsem pořád v kontaktu. Opustil jsem projekt, který neměl obdoby. Byl vyjímečný, originální a kvůli němu jsem hodil za hlavu všechno - rodiče, studia, práci, partnerku a všechny ty jiné „pozemské věci". Věřte, nebylo to jednoduché. Vrátit se zpět přes „spálené mosty".

Za poslední peníze, co mi zbyly, jsem odjel vlakem do Čech. Po příjezdu jsem si uvědomil, že nemám kde bydlet, že nemám práci a že jsem bez financí. Znovu na mě dolehl tlak z nedokončených studií. Měl jsem asi dva týdny do posledního termínu státnic. Zkusil jsem se vrátit ke svému děvčeti. Po dvou dnech mě vypakovala ze svého bytu. Asi už měla taky usedlejšího náhradníka a těžko by mu vysvětlovala, co u ní dělám. Přespával jsem u kamarádů a přes den sháněl skripta, z kterých jsem se dřel na státnice. Vše se mi zázračně podařilo během pár týdnů - zmáknout státnice, nalézt velmi zajímavý podnájem v Praze (velký dům v Libni, kde jsem byl jediný bílý nájemník), za vypůjčené peníze dostat svou plachetnici zpět ze Štětína a nakonec nalézt i dobrou práci. Doplatil jsem zdravotní i sociální pojištění včetně penále, které mě vyměřili. Udobřil jsem se s rodiči a vyrovnal se s faktem, že na Viktorii nepopluju.


V roce 1998 dokončená plachetnice Viktoria vyplula ze Štětína na plavbu kolem světa. Celý průběh stavby a plavby je nádherně popsán v knize „Idioti na plavbě kolem světa", kterou napsal Ivan Orel, ale myslím, že ji většina z vás zná.

Měl jsem zde potřebu napsat i pohled člověka, který chtěl, ale nakonec neplul. Ne, nemrzí mě to. Mám své plány a své sny. Jsem rád, že jsem se mohl krátce podílet na projektu Viktoria a mohl poznat lidi, kteří se okolo Viktorky sešli - Ondru Kotába, Ivana Orla, Petra Staropražského, Petra Tatíčka, Michala Nešvaru, Sorela, ale i Rudu Krautschneidera a spoustu lidí, jachtařů a námořníků z Polska, od kterých jsem se toho hodně moc naučil.



Díky, byla to skvělá zkušenost.



Žádné komentáře:

Okomentovat