Námořnická zabijačka
Asi měsíc po zkušební plavbě do Dánska, jsem dostal pozvání od Aleny, která s námi také plula, na pravou nefalšovanou námořnickou zabijačku. Vše se mělo konat na vyhlášeném a legendami opředeném ranči u Rudova kamaráda a spoluplavce Sorela. Skočil jsem do vlaku a jel do Dlouhé Třebové.
Pohled na ranč mě trochu zklamal, veliká chalupa, tak trochu neudržovaná, kolem které se páslo pár ovcí. Vkročil jsem na dvorek. Tam jsem uviděl pár kluků, s kterými jsem plul na Bornholm a zazimovával Polárku. „Ahoj kluci!" Skoro žádná reakce, přitom jsme si na plavbě dost rozuměli. Porozhlédl jsem se okolo a zajímalo mě, co bude s tou zabijačkou. Nic jsem neobjevil. Pouze všichni pilně pracovali, řezali, brousili a svařovali ocelový trup asi desetimetrové plachetnice pod střechou kůlny. Nikdo se mnou nepromluvil slovo, jen mě všichni nenápadně pozorovali. Připadal jsem si jako v ději nějakého amerického westernu. Dodal jsem si odvahy a oslovil Sorela: „Nechcete tu s něčím helfnout?" Odbyl mě slovy: „Práci je třeba hledat!" A někam odešel. Ostatní se sklonili více nad svou prací a čekali, co bude.
Pocházím z vesnice a byl jsem u desítek zabijaček. Sami se strejdou jsme jich udělali spoustu. Věděl jsem, jak to chodí. V nějakém kumbále byl pařák na ohřev vody, v kolně sekera a hromada bukových a borových špalků. Hrál jsem komedii jako ostatní hoši na dvorku. Nikoho jsem si nevšímal a štípal špalky, až lítaly třísky. Jak jsem byl rozjetý, tak jsem jim tam rozštípal všechno to poskládané dřevo, k velké nevoli Sorela, protože tam měl rozdělené suché a mokré špalky. No a já mu to všechno smíchal a utvořil z toho jednu velkou obrovskou hromadu. Až mě ho bylo trochu líto, jak tam stál a mlčky zíral na tu kopici, když se vrátil na dvorek. Mezitím přijel Ruda s řezníkem. Za zvuku vyběhaného motoru a v oblaku kouře z šedivého bakelitového draka - trabanta combi. Ihned si mě všiml, pozdravili jsme se a šli jsme všichni společně do chlívku na čuníka. V chlívku pochrochtával pašík s velikou hlavou a štětinatým, jako prut ohnutým tělem. Vypadal jako veliká štika v době nedostatku. Řezníkovi nepatrně zacukali koutky, ale neřekl nic a začal si chystat vercajk. Začal jsem mu pomáhat, tak jak jsem byl zvyklý z dřívějška se strejdou. Práce šla dobře a k pozdnímu odpoledni se na plotně škvařilo sádlo a v horké vodě se obracely jitrnice. Ruda si se mnou povídal a ostatní kluci začali také. Vyprávěly se různé historky z plaveb. Ruda pak hrál na kytaru a zpívalo se. V kuchyni u Sorela bylo útulno, teplo a příjemně, bylo to super. Prostě pohoda, kterou na chvilku přerušil řezník. Zvedl hlavu od plotny, kde bylo vyškvařené sádlo, a pronesl: „Teda pánové, měl jsem před lety doma vykrmeného kačera, a když jsem ho tenkrát zabil a vyškvařil z něj sádlo, tak z něj bylo víc než z toho celýho vašeho prasete!" Jednotlivé výbuchy smíchu zarážel poněkud kyselý Sorelův obličej. Jen Ruda se smál na celé kolo a raději nás vyvedl na dvorek, kde následovalo hromadné focení pod transparentem s nápisem vepřové speciality. Přespal jsem na ranči do druhého dne. Byla neděle a já musel zpět. Sbalil jsem si batoh a byl na odchodu. Mezi dveřmi mě zastavil Ruda a zeptal se, jestli tady chci s celou partou zůstat a stát se členem posádky pro plánovanou plavbu. Řekl jsem mu, že zatím nevím, rozloučil se a bez jediné jitrnice odjel domů „hladovej jako vlčák".
Žádné komentáře:
Okomentovat