Můj otec byl vášnivý sběratel knih a už v mém útlém věku jich měl doma v regálech desítky.
Válečnou literaturu, cestopisy, dobrodružné romány......atd. Musím se přiznat, že jsem raději po večerech „hltal" knihy místo toho, abych se pečlivě připravoval do školy.
Robinson Crusoe, Ostrov pokladů, Kapitán Nemo, Mořský vlk od Jacka Londona, Legendy sedmera moří atd. To bylo mé oblíbené čtení. Nejoblíbenější však byla trilogie od J. Meissnera, Korzár Marten - Černá vlajka, Červené kříže a Zelená brána. Doma v pokojíku mezi knihami (rozečtená kniha přikrytá otevřeným sešitem, aby to vypadalo, že se učím do školy), má dětská fantazie pracovala naplno a já se viděl na palubě pirátského Zefýru plujícího za dobrodružstvím.
Nezůstávalo však jen u snění a „fantazírování". Plachetnici, na které by se dalo plout jsem neměl, ale mohl jsem mít alespoň model. Vyrobil jsem jich spousty. Můj první byl vyřezaný z velkého kusu borové kůry, který jsem oplachtil velkými kachními brky. Byl jsem velmi překvapený, jak pěkně to pluje. Trojstěžník s kachními brky, na kterém jsem zjistil, že existuje návětrná a závětrná loď, ačkoli jsem tyto pojmy vůbec neznal. Říkal jsem tomu samořiditelný model (po větru). První brk v ose lodi jako kosatka a ostatní dva „stěžně" nastavené zadnímu větru. Další mé modely byly dokonalejší a s větší plochou plachet, takže byly ve větru nestabilní a byl jsem nucen experimentovat i se zátěží. O dalších experimentech, související s likvidací omrzelých modelů střelným prachem a sírou se raději rozepisovat nebudu, abych nedával návod...
Časem přišli jiné starosti a já neměl na modely čas. Jediné co jsem provozoval a trochu to připomínalo jachting, bylo bruslení na velkých vodních plochách. Pocházím z Jižních Čech, kde je spousta rybníků. Představte si velký zamrzlý rybník, led jako sklo, bez sněhu a dva bruslaře, kteří drží mezi sebou velké prostěradlo nebo celtu. Jezdilo to nádherně. V silném větru byla ta rychlost přímo opojná.
Podobný trik jsme pak s úspěchem používali, mnohem později při vodáckých kurzech, kdy jsme splouvali Ohři na Nechranice, a nechtělo se nám pádlovat celou přehradu. Plavidlo vytvořené spojením mnoha kanoí a celty nebo tropika stanů vystavené větru. Plulo to také velmi pěkně. Součástí těchto kurzů byl i windsurfing. Ten mě však příliš nezaujal. Nerad se máchám ve studené vodě a tenkrát jsme neměli o neoprenu ani tušení.
Daleko více mě zaujala návštěva jachtařského klubu na rybníku někde u Mariánských Lázní (jméno si už nepamatuju). Stála tam plachetnice na prodej. Moc jsem tomu nerozuměl, ale líbila se mi - pěknej kousek, z mahagonu. Dnes už vím, že to byl Finn. Od této chvíle jsem věděl, že chci taky takovou loď. Měl jsem cíl, za kterým jsem šel jako buldok. Tenkrát nebyl žádný rychlý zdroj informací, jako je dnes internet. Prokousával jsem se postupně a pomalu sám, sháněním literatury a plánů (otec takové knihy v knihovně neměl). Sehnal jsem plány na malou plachetnici - Lehká bríza (lodní třída Mlok) a začal stavět. Podle návodu a plánu a rad mého dědy truhláře, který mě poskytl vše potřebné nářadí a stroje. Tato stavba mě hodně naučila, to nebyl malý model vyřezaný z kůry.
Po půl roce byla plachetnička na světě a sjezdili jsme spolu kdejaký jihočeský rybník. Po revoluci, v roce 89 začal vycházet časopis o jachtingu (název si už nepamatuju). Byl tam pěkný článek od M. Kramáře o přeplavbě Atlantiku a objevil jsem tam také inzerát: „ Prodám kajutovou plachetnici Kaczorek". No, a tak jsem se seznámil s Jirkou Špatným, se zkušeným jachtařem a organizátorem orlických regat Radavský pohár. On mi dal základní školu jachtingu a díky němu jsem si srovnal v hlavě všechny své znalosti sesbírané stylem pokus - omyl.
Měl jsem teď pěknou kajutovou loď, na které jsem se toulal po Orlíku, nejraději sám, a byl to pro mě dokonalý relax. Plul jsem, učil se a dělal pokroky. Troufl jsem si i na účast v Radavském poháru. Plul jsem to opět sám. Malý Kaczorek neměl šanci proti lodím jako je Swea nebo Šulcova Gága. Obdivoval jsem tyto lodě i Jirkovu Sasanku a snil si svůj sen o větší lodi i o větší vodní ploše.
V roce 1992 se mi zadařilo a na moře jsem se dostal. Pobřeží Turecka na České lodi s kapitánem nezapomenutelného jména Martinem Hacmacem. Bylo to super a námořní jachting mě zcela dostal.
Prodal jsem Kaczorka a koupil v Brně Korzára. Kotvil jsem ho na Radavě u jachťáku Kovosvitu Písek. Plul jsem a účastnil se regat s větším úspěchem, než z Kaczorkem. Když byla možnost, tak jsem jel na moře. Ještě ne na své lodi, necítil jsem se na to. Zatím jsem sbíral zkušenosti a učil se od jiných.
Dalo by se říci, že jihočeské rybníky, řeky, přehrady a plavba v Egejském moři byla taková „základní škola".
Plavba s Honzou Hasalem a Jirkou Špatným na Sasance v Rudém moři. Plavba na Polárce v prosinci na Baltu s R. Krautschneiderem. „Péče" baltského mořského vlka Jerzyho (instruktor na polských dezetách) při mém dvouměsíčním pobytu v Kolobrzegu - to vše jsem pokládal za úspěšně „ složenou maturitu". Jen jsem potřeboval lepší loď.
Po návratu z Kolobrzegu jsem prodal Korzára a koupil Sasanku. Stála v Chuchli na stojanu dobře viditelná ze silnice. Gandalf od Standy Bezděka. Měl jsem konečně loď, s kterou jsem se mohl vydat na moře. Neměl jsem podvozek ani auto a ani dostatek peněz na to, abych loď nechal přepravit k moři. Plul jsem proto po vlastní ose Vltavou, Labem a německými kanály do Odry a Odrou až do Baltického moře. Plul jsem sám, bez posádky a Vltava spolu s rozvodněným Labem v roce 1997 byly tou nejlepší školou a já zde složil „přijímací zkoušky" do dalšího „studia", ale o tom někdy příště.....
Ahoj Tomáš Svoboda
Gandalf skoro na moři 
Kaczorek 
Korzár 
Rudé Moře
Žádné komentáře:
Okomentovat