Stál jsem se svou Dezetou
Zefýrem vyvázaný na kůlech v malém jachtařském klubu na ostrůvku Danholm
mezi Stralsundem a Rujánou. Měl jsem v plánu vyzkoušet svou loď při plavbě do
Dánska. Nebo jinam, to je jedno..neměl jsem pevný plán. Byl jsem sám, bez posádky a přede mnou ještě
dva a půl týdne času. Uvazoval jsem plachtu a díval se okolo sebe, zahlédl jsem
dvoustěžník. Objevil se z pravé strany ostrova. Zdál se mi povědomý, gáflové
plachty, typický plechový radarový odražeč...sáhl jsem pro dalekohled, mezitím
se objevila další podobná plachetnice. Ha! Otevřené dvoustěžníky pod polskou
vlajkou. Dezety, jak ta má. Sledoval jsem je kam plují a kde zapadnou. Pluli do
městského přístavu ve Stralsundu. Nečekal jsem a hned se vydal do města. Byl to
kus cesty než jsem tam došel, z ostrova
přes most a propletl se městem k muzeu a do maríny. Posádky lodí mezitím odešly někde do ulic.
Nikdo u lodí nebyl. Sedl jsem si na úvazné pachole na břehu a čekal, pozorujíc
přístavní ruch a tlupy turistů. Asi po hodině se trousily posádky zpět. Mládež,
tak ve věku 14-17let. Poslední šel statný chlapík s holou hlavou. Zdál se mi povědomý.
„Jerry?“, houkl jsem na něj. Koukl
na mě, zkoumavě a pak se začal chechtat. Milé setkání po deseti letech, vzpomínky a vzpomínky...Kolobrzeg,
hangár, Viktorka, společné zážitky...bylo to super. Jerry – Jarek Boguslawski,
jeden z prvních stavitelů nedokončené plachetnice z které pak vznikla slavná
česká Viktoria. Seděli jsme u lodí a
rozebírali minulost i současnost.
Zjistil jsem, že Poláci plují
každoročně z Kolobrzegu s mládeží do Německa. Během plavby se mladí učí
námořnickému řemeslu. Jerry a ostatní instruktoři jim předávají své zkušenosti.
Během doby co jsme se neviděli se stal Jerry kapitánem repliky vikingského
Drakkaru a členem vikingské skupiny Jombsborg. Jezdí a plují na festivaly.
Jeden z nich se každoročně koná v polském Wolinu a účastní se ho čím dál více
historických skupin a návštěvníků.
Ukecali mě, změnil jsem plán a
plul s nimi. Do Dánska popluji příště.
Pluli jsme tedy společně do
přístavu Barth, kde jsme strávili velmi příjemný týden. V Barthu se každoročně konají oslavy,
sjíždějí se historické plachetnice, závodí se na dračích lodích. Byl jsem tady
poprvé a Jerry mi dělal průvodce, měl tady spoustu zajímavých kamarádů. Jachtařů, veslařů, kanoistů. Barth je město s
vynikajícími podmínkami a zázemím pro vodní sporty. Vše je nově vybudované z
dotací EU díky projektu založeném na spolupráci tří států – Německa, Polska a k
mému údivu i ČR. Nová přístaviště,
kluby, opravené nábřeží. Jerry říkal, že to byla před pár lety „pustina“, nikde
nic, když zde poprvé přistál. Dnes je to kvetoucí město, plné lidí, lodí a
atrakcí. Jednou z nich jsou každoroční oslavy, kde probíhají soutěže dračích
lodí, jachtařské závody a sraz historických lodí - Pomeranek. Tyto sloužily
jako rybářské lodi v mělkých vodách Rujány, gáflové plachty, ploutev,
mahagonová obšívka a uvnitř lodi vodotěsný úložný prostor plný vody, kam rybáři
dávali své úlovky a živé ryby pak vozili na trh – živé, čerstvé. Dnes Pomeranky
slouží jako radost a hobby svým majitelům. Vlastnictví lodi se dědí z otce na
syna a ty nejstarší plachetnice mají přes sto let. Jsou nádherně zachovalé a
udržované. Viděl jsem zde i zachovalé
původní Marinekuttery, předchůdce mé laminátové Dezety. Byla to pěkná podívaná
a na jedné z těchto historických plachetnic jsem měl možnost plout.
Němečtí kolegové požádali Jerryho
aby jim pomohl s přeplavbou staré dřevěné minolovky z 2. světové války
přestavěné na gáflový keč. Majitelem byl
bývalý ředitel muzea v Greifswalderu, starý pán, který už neměl na svou
plachetnici sil. Jerry mě vzal s sebou jako posádku. Dovezli nás autem do
přístavu, kde čekala loď se starým pánem. Jak jsem ho uviděl, tak mě hned
prolétlo hlavou – stařec a moře, bílé dlouhé vlasy a bílý plnovous v kontrastu
s jeho opáleným obličejem plným vrásek. Na jeho lodi bylo vidět, že už dlouho neplula, jen stála v
přístavu se sbalenými plachtami.
Vytáhli jsme všechny plachty co loď měla, dvě
kosatky, hlavní plachtu i bezan. Do plachet se opřel vítr a ta stařenka se
naklonila a začala přídí s hlasitým šuměním řezat vodu. Starý pán ožil, jakoby
mu někdo vlil novou krev do žil. Oči mu omládly a přeskakovaly mu v nich
šibalské jiskřičky. Ždímali jsme z lodi
její maximum a pluli pod plnýma na max mělčinami okolo Rujány a pak úzkými
plavebními drahami k Barthu. Jerry držel kormidelní kolo a bylo vidět, že do
toho dává veškerý svůj um a zkušenosti. Stačila by jediná chyba a plachetnice
by v plné rychlosti vlétla na písčité mělčiny. Číst vodu a rychle se orientovat
v drahách a bójích. Plavba na ostří
nože, tak by se to dalo nazvat, starý pán byl na vrcholu blaha. Po přistání v
Barthu nám dlouze děkoval. Sotva jsme vystoupili na nábřeží, tak tam přiběhla
horda novinářů a vrhli se na majitele lodi a probíhaly nějaké rozhovory. Stáli jsme na břehu a oba jsme cítili, jak nám v krvi klokotají
endorfíny a adrenalin. Bylo to super.
A druhý den opět pěkné rozptýlení.
Jerry na mě dopoledne houkl: „Pojď se mnou, rychle, mimo dráhy uvízla velká
plachetnice!“ Běželi jsme do přístavu, tam byl připravený remorkér,(majitel –
jak jinak Jerryho kámoš) z komínů se mu valil kouř, skočili jsme k němu na
palubu a jako posádka pluli zachránit tu loď.
Veliký trojstěžník se vydal do
Barthu s „nákladem“ turistů a po chybě kapitána uvízl na mělčině. Seděl pevně a
nepomáhalo nic, motorem se nevyviklal ani vyvezení kotvy nepomohlo. Turisti
byli nervózní a kapitán s rozpačitým pohledem řídil nakládku turistů do lodí co
připluli na pomoc. Hodili jsme mu lano, silný remorkér zabral, loď se otřásala
pod náporem silného motoru a šroubu. Trojstěžník potrápil svůj motor také, ale
ani o centimetr se nehnul. Nešlo to a kapitán remorkéru zvolil jinou taktiku,
plachetnici zkusil otočit, posunout aby se uvolnil kýl. Opět bez úspěchu.
Zapřáhl tedy velkou plachetnici na krátké lano aby jí byl co nejblíž a naplno
osolil motor. Trvalo to dlouho, silný proud vody od šroubu remorkéru začal
postupně odplavovat písek od kýlu velké plachetnice. Kapitán remorkéru vlastně
vykopal pod uvízlou lodí plavební dráhu. Fungovalo to a loď se pohnula. Bylo
vyhráno. Zajímavá a pěkná zkušenost.
Byl to velmi příjemný týden plný
zážitků, atrakcí i účasti na závodech dračích lodí. Ale vše má svou dobu
trvání..
Oslavy skončily, město se
probouzelo do ospalého pošmourného rána, plného odpadků po akcích a veselých
oslavách. Začalo poprchávat a město
působilo dojmem pijana co se pomalu budí s bolením hlavy a kocovinou. Prázdné
ulice, poletující papíry a plastové kelímky od piva.
Museli jsme vyplout, tlaková výše
ustoupila, východní vítr se otočil na západní, bylo chladno a pod mrakem.
Blížila se tlaková níže, ale západní vítr nám vyhovoval na zpáteční cestu. Vyplul jsem z přístavu první, asi po 15 minutách
za mnou Jerry a i druhá polská Dezeta. Zhruba po půlhodině plavby jsem si všiml
modrofialově zbarvené oblohy za zádí.
Sundal jsem hlavní plachtu, oblékl se do nepromokavého a plul jen s
maximálně refovaným bezanem a kosatkou. Byl jsem připravený. Obloha na západě
zhoustla. Poláci tomu říkají Szkwal. Přišel rychle, Dezety za mnou zmizely v
přívalu deště a mlhy ze zpěněné vody.
Silný vítr a bílá stěna vytvořená kapkami vody z hladiny zasáhla loď,
plachetnice nekontrolovaně vyostřila. Bezan mě přetočil a to byl maximálně
zrefovaný! Kormidlo nezvládalo. Okamžitě jsem vysekl otěže bezanu a dotáhl
otěže kosatky, tlak na kormidlo se snížil a loď se dostala zpět na kurz. Pořád
to ale bylo málo, loď měla neustále tendenci vyostřovat a stáčet se bokem k vlnám, musel jsem dost kontrovat kormidlem a to
nebylo dobře. Bezan musel dolů, byl jsem v úzkých plavebních drahách. Byl to
adrenalín, který jsem snad ještě nezažil...bezan byl dole, tlak na kormidle v
normě, loď držela kurz. Jen s kosatkou letěla po hladině, jako by jí někdo
„podtrhl“. Zvedly se krátké strmé vlny a já jsem v tu chvíli ocenil starý tvar
trupu Dezety. Každá vlna zašuměla a zmizela bezpečně pod lodí. Byl to fofr, jen jsem stíhal starat se o kormidlo a
občas juknout na mapu, kterou jsem měl v nepromokavém obalu pod
nohama. Chyba v navigaci by měla za
následek, uvíznutí na mělčinách. Blížil
jsem se k spodnímu okraji ostrova Hiddensee, dráha se začala stáčet, musel jsem
měnit kurz a dostával se na boční vítr. Měl jsem obavu abych dokázal jen na
kosatku projet drahami na Stralsund. Nemohl jsem postavit bezan, nebylo možné
odejít od kormidla a posádku jsem neměl. Tak jsem jen stačil nastartovat motor
a dál pokračoval úzkou plavební drahou. Motor vykompenzoval boční splouvání a
dalo se bezpečně pokračovat. Míjel jsem přístav Barhoft a dál mezi bójemi jsem
uviděl pracovní loď co prohlubuje dráhy, nechtěl jsem se s ní v tom větru
míjet. Rozhodl jsem se rychle a změnil
kurz do přístavu. Na spuštění kosatky, chystání vyvazovacích lan a fendrů nebyl
čas. Přidal jsem na motoru, povolil otěže kosatky a otočil proti větru do dráhy
vjezdu přístavu. Kosatka rachotila ve větru jako pominutá, motor plný plyn a
takto jsem nepřipravený vpadl do přístavu. Vpravo mezi kůly bylo ještě místo,
otočil jsem tam příď a v bočním větru vplul mezi kůly a vyvázané plachetnice. Přilepil jsem se na fendry jedné
z nich, boční vítr mě u ní přidržel a já si už v pohodě nachystal vše co bylo
potřeba a bezbečně vyvázal loď. Vítr skučel v lanoví zakotvených plachetnic a
stromy se ohýbaly jako proutky. Vyskočil jsem na molo s pocitem dobře odvedené
práce :-) a běžel po molech ke vjezdu do
přístavu odkud bylo vidět na plavební dráhy.
Zajímalo mě jak jsou na tom ostatní Dezety. Neměly šanci dostat se do
tohoto přístavu, já měl motor ony ne. Jerry v pohodě proplul i bezpečně obeplul
pracovní loď v drahách. Posádka postavila bezan a letěli dál do Stralsundu.
Druhá Dezeta neměla to štěstí a pouze pod kosatkou díky splouvání uvízla na
mělčině nedaleko přístavu. Vlastní pomocí se jim nedařilo těžkou Dezetu
uvolnit. Běžel jsem za Hafenmaistrem s tím, že mí kolegové mají problémy.
Poslal tam motorovou loď, ta je uvolnila a oni pokračovali dál. V přístavu jsem
čekal dva dny než to povolilo a já se odvážil dál za kolegy z Polska. Čekali na
mě, Jerry pochopil, kde jsem se schoval, když mě nenašel ve Stralsundu.
Když jsem připlouval k molu za
nimi, tak stáli všichni na břehu a cítil jsem, jak jsou rádi, že jsme všichni
spolu. Pocit sounáležitosti, kamarádství a radosti ze setkání. Jerry se chechtal,
plácal mě po rameni a pak okomentoval to
dobrodružství slovy: „ 8 v porywach
9 beafourta s prstem v dupe!“
Pluli jsme domů, oni do Kolobrzegu
a já do Štětína. Nedaleko Svinoústí se naše dráhy oddělily. Najednou jsem
osiřel a uvědomil si, jak je člověk společenský tvor. Polské plachetnice mizely
v dáli a ti milí kolegové na nich mi hrozně chyběli.
Žádné komentáře:
Okomentovat