Kolobrzeg
Tak jsem se ocitl v Kolobrzegu, v rybářském přístavu ve starém hangáru. Stál jsem tam a fascinovaně se díval na nedokončenou dřevěnou plachetnici s nádherným tvarem. Šlo o konstrukci gáflového škuneru, který tam spal pod dvacetiletou vrstvou prachu, obložený nejrůznějším harampádím. V přístavu u rybářů jsem se dozvěděl, že plachetnici začala stavět parta šesti lidí. Nejdříve z nejrůznějšího materiálu, který byl levně k dispozici, postavili hangár, který „nalepili" na malý domek a začali budovat. Dokázali postavit dubovou kostru s ohýbanými lepenými žebry a část trupu pokrýt obšívkou z modřínových planěk. Plaňky byly k žebrům připevněny měděnými nýty. Pravděpodobně by loď dokončili, ale hangár se stal postupem času místem bujarých oslav a stavba plachetnice vázla. Tragickou smrtí hlavního tahouna party stavitelů skončila úplně. Od té doby na nedokončený trup padal prach a z hangáru se stalo skladiště. Po dvaceti letech loď objevil Ruda a za slušný peníz ji získal s tím, že ji dostaví a vypluje.
Ve třech lidech jsme měli za úkol zbavit trup lodi prachu a postarat se o tu hromadu uskladněných věcí a nepořádku. Pohledat a opravit staré nářadí a stroje na obrábění dřeva. Zapojit znovu elektrické zásuvky a pomalu dokončovat obšívku trupu ze zbylého materiálu, ještě po bývalých stavitelích.
Byl jsem ve svém živlu, připadal jsem si jako archeolog a objevoval staré věci v hromadách nepořádku a starých regálech. Staré námořní mapy, kompasy, plachty, zaprášená knihovna plná navigačních příruček. Spousta knih od lidí co vykonali nějaké dálkové plavby, ať už sami, nebo s posádkou. Zapomenutá jména a popis úžasných plaveb a dobrodružství. V hangáru bylo velké množství starého jachtařského vybavení, až přecházel zrak.
Prvních pár týdnů zabral úklid hangáru, byla to dost špinavá práce. Potom jsme se pustili do oprav nalezeného nářadí - nasazování topůrek na kladiva, sekery, broušení dlát. Uvedli jsme do chodu pásovou pilu a soustruh na dřevo. Jak moc se mi teď hodilo, že děda byl truhlář. Z každého opraveného kousku jsme měli radost. Pracovali jsme až do večera, mnohdy až do té doby dokud jsme sotva pletli nohama.
Uběhlo dalších pár týdnů, kdy jsme opravili střechu hangáru a začali pracovat na trupu lodi. Po čase jeden z nás toho začínal mít dost. Byl u Rudy přes rok. Doma měl přítelkyni s dítětem. Pokud pracoval na katru v Semaníně, tak se vídali pravidelně. Teď už byl skoro tři měsíce mimo, a dopisy z Čech chodily čím dál méně. Bylo vidět, že by chtěl odjet zpět. Každý den netrpělivě očekával Rudův příjezd a rebeloval. Už jsme to tak s prací nepřeháněli. Vstávali jsme později a začali jsme společně chodit na pláž. Koupat se a házet létajícím talířem. Asi byl na nás zajímavý pohled, když jsme kráčeli lázeňským městem se zarostlými obličeji a v zaprášených, obnošených hadrech.
Ruda konečně dojel s tím, že se několik dní zdrží. Náš kolega rebelant ho okamžitě požádal o peníze na jízdenku do Čech. Ruda byl překvapený a s mírnou nechutí mu peníze podal. Kluk se sbalil a rychle zmizel. Za pár dní nám od něj došel dopis, kde psal, že od Rudy natrvalo odchází a že si jeho partnerka našla usedlejšího náhradníka.
Zůstali jsme v hangáru dva, Ivan a já. Pokračovali jsme v práci. Nýtovali jsme plaňky obšívky k žebrům. Jeden byl uvnitř trupu, v ruce kladivo a tvaroval údery kladiva hlavičku nýtu. Druhý stál venku, na rameni desetikilové závaží s hrotem a tlačil do nýtu z druhé strany. Hned na poprvé jsme zatloukli asi 120 nýtů. Pak nás tak rozbolela hlava, že jsme nebyli schopni druhý den nic dělat. Bylo to z obrovského množství úderů kladivem. Rány a otřesy, které se přenášejí z kladiva na ruku a po dlouhých kostech paže na kosti lebky. Rezonují a způsobují bolesti hlavy, opravdu nesnesitelné. Prozradili nám to staří rybáři, kteří kdysi stejným způsobem vyráběli své kutry. Řekli nám, že 100 zatlučených nýtů byla norma na den. Věděli proč! Pokračovali jsme v práci na obšívce lodi, a postupně, jak šly dny, jsem začal přemýšlet o smyslu a budoucnosti tohoto projektu.
Žádné komentáře:
Okomentovat